This is the end, Navigator friend, the end...19.12.2012

Tradiční a tentokrát již osmý vánoční koncert oblíbené skupiny Navigators jsem navštívil potřetí. Potřetí jsem také v Lucerna Music baru seděl hned nad pódiem a vše tak měl jako na dlani. Mezi fanoušky se řadím od Openair festivalu 2010, kde jsem považoval jejich koncert od 16 hod. mezi nejlepší z celé akce. Od začátku se koncert slušně rozjížděl, díky neúnavnému hecování frontmana Honzy Pospíšila. Navigators zapojují diváka hned od začátku, člověk si pak koncert díky výjimečné atmosféře více užije a nemá z něj jen euforii ze závěrečné gradace. To mě na nich baví. Honza neváhal skočit při třetím songu Now mezi diváky a obejít všechny kouty publika rapujíc španělsky. Posléze se na pódium dostalo i několik fanoušků, kteří si mohli zatančit a zazpívat se svými oblíbenci.
Jedním z vrcholů večera byla skladba Happy v nezvyklém podání výborného Martina Svátka.
Koncert byl super, měl ale v pozadí drobnou pachuť. Výtečné promo, které v podání Václava Vydry aka Marselluse Wallace z Pulp Fiction, lákalo na koncert z vln Expres radia a slibovalo, že po konci budou všichni odcházet jako pěkně spokojení parchanti, zmiňovalo, že to bude na dlouho poslední koncert kapely. Každý si patrně myslel, že si skupina dává čas na natočení nové desky, kterou by všichni s nadšením vítali.
To co si nepřipouštěl snad nikdo ale při děkovačce vyplynulo naplno na povrch. A to, že Navigators odehráli svůj poslední koncert a nejspíše ukončují svojí kariéru. Loučení bylo dojemné a nikdo z účinkujících se slzám neubránil. Po první děkovačce sice ještě zazněly tóny známých skladeb, poté už však DJ Robot utnul vše co bylo s Navigators spojené a lidé se loudali opaření domů.
Pro mě byly všechny spekulace vyřešené tím, že jsem u šatny potkal Eriku, která mi konec potvrdila. Nezbývá než doufat, že se vše dá do pořádku a že se tito skvělí muzikanti, co nehrají rock, zase brzy sejdou při natáčení dalšího alba.
Navigators, ou ou ou Navigators, we're calling out!

Celebration day - Led Zeppelin

Navštívil jsem v listopadu tento film v Bio Oko. Záznam pět let starého koncertu srdcové kapely. Pro mě totální top. Rozjezd filmu a první tóny Good times, bad times mě přikovaly olověnými hřeby k sedadlu. Asi proto jsem si první tři songy až tolik neužil, ikdyž Ramble on a Black dog patří k mým velmi oblíbeným. Trochu rozpačitý začátek. Probral jsem se na In my time of dying a právě včas. "Jesus, gonna make up my dyin' bed." Začínala pro mě nejlepší písnička koncertu https://www.youtube.com/watch?v=7dXqn8OE5fo, jenže to jsem nevěděl co bude následovat.

Zlatá Pageova kytara a For your life, změnila doposud mnou nenaposlouchanou skladbu z alba Presence v parádu. Neomylný rukopis LZ. Trampled underfoot pokračuje ve stejném duchu k nástupu Nobody's fault but mine a já si začínám koncert užívat plnými doušky. Áááá áá á ááááá. Koukám kolem sebe, plné kino lidí různých věků a povah. Nikdo se nehýbe, každý kouká na plátno jako na zjevení. Sleduje koncert, který není jen koncertem, ale příběhem. O tom, jak čtyři lidi stvořili největší kapelu všech dob, ale bylo jim dopřáno jen 11 let. Nebo, díky bohu, že jim těch jedenáct let bylo dopřáno. Dostáváme se k absolutně fantastické skladbě No quarter a pomalu ale jistě se dostavuje dojetí.  Vidím jak si každý člen kapely koncert užívá. Pět let práce s tímto materiálem se ukazuje jako dokonale vynaložený čas. Super detaily, střihy, zvuk, záběr zpoza bubnu do haly je jedinečný. Od této chvíle asi nikdo nepochybuje o tom, že vidí jeden z nejlepších koncertů historie. Koncert, na kterém by chtěl být každý. Koncert, na který dostalo lístek jen "pár" tisíc vyvolených prostřednictvím losu. O lístky totiž žádalo 20 milionů lidí! Nedokážu si představit, co to musí být pro Roberta Planta, který byl a je doposud žábou na prameni, která blokuje reunionu Led Zeppelin a která znemožňuje milionům lidí ještě alespoň jednou vidět tuto událost naživo."Thousands of emotions we've been through last six weeks."

Během dalších songů vidím letmé úsměvy při pohledu Planta na staré kolegy a kamarády Johna Paula Jonese a Jimmyho Page, který vidí jak jim to pořád jde a jak by to zase mohlo skvěle fungovat. Čím dál častěj střihá pohledem po Jasonovi Bonhamovi, synovi Bonza, který dotahuje výjimečný příběh kapely. Bubeník, na kterého čekali 30 let, až dozraje do stadia, kdy bude moci plnohodnotně zastoupit otce. Syn, který má vytetované všechny pověstné znaky LZ a  který doprovází kapelu srdce svého otce, který v roce 1980 nešťastně zemřel se své role zhostil dokonale a dělá čest svému jménu. Všichni členové kapely mu evidentně fandí. Na průhledné bubny Ludwig sype nálož úderů přesně po vzoru svého otce a nejlepšího Plantova kamaráda. Plant každou písní jakoby roztává a je vidět jak si to užívá.

Since I've been loving you pokračuje v uvolňujícím duchu "and there are some songs, that must be here" Dazed and confused z počátků, kdy jako dvacetiletí nezkušení mladíci pobíhali po pódiu a poznávali velký svět. Page vytahuje smyčec a slzy se mi derou do očí. Pohled Planta na kámoše Page hovoří za vše. Nedá se to dost dobře popsat, ale  vidět šedivého Jimmyho, jak hraje totožné tóny jako zamlada je jako cestování v čase. A Stairway to heaven a Robertův zlomený hlas toto rozpoložení podtrhuje.

Ještěže přichází uvolnění Song remains the same a Misty mountain hop před závěrečnou masáží. Kashmir je totiž monumentální, scéna strašně dobrá, zážitek! No a Whole lotta love a oslava Rock and rollu na závěr jakbysmet.

Tento výborně vystavěný koncert hrdě řadím mezi ty, na kterých bych chtěl být.  Podobně jako Queen ve Wembley, Johnny Cash ve Folsom Prison, Nirvana unplugged, atd. atd. Je skvělý vidět, jak to i po tak dlouhý době funguje pořád stejně a jak to v průběhu koncertu zejména Plant zjišťuje a do tváře se mu vtírá úsměv. Každý ví, že už se podobná akce nebude opakovat a dávají do toho všechno. Pro fanoušky priorita č. 1.

"Well, well, well, so I can die easy."

Paráda vs. Bronx KKK A 3:4 22.10. 20:15

Report z tohoto velesmolného zápasu, píši 6. prosince, jelikož se na něj Vojta zcela vysral, za což mu zacinkalo 300 do kasy. Ve světle naší současné sestupové definitivy má tento zápas mnohem větší dopad, než jsme si zprvu mysleli. Bude chybět více faktů, je to už totiž nějakej pátek a já byl párkrát v hospodě vypálit mozkové buňky a promazat paměť. Zkusím nějakej vejškrab.

K zápasu jsme nastoupili po 15 gólovém přídělu z předchozích dvou utkání s vědomím, že bychom měli vyhrát, abychom se nedostali do sraček. Soupeř byl na tom podobně, ale disponoval několika rychlonohými a hlavně mladými štírky a zavalil nás střelami hned od začátku. Navíc byl kibicován dvěma trénéry v rozlišovácích Policie ČR. Nestačili jsme v žádném směru, a tak nebylo divu, že jedna z vydařených střel skončila za Mottlikovými zády 0:1

To nás muselo probrat a taky probralo. Kuri rozjíždí akci za akcí a je velmi aktivní. Po pěkném Vachyho uvolnění dává po zemi před bránu, kde Vory překvapivě proměňuje do prázdné :) 1:1

Naše nadechnutí a elán přechází velice rychle ve výdech a studenou sprchu, to když Vachy v lehoučké tísni dává Mottlikovi vedle vápna, který odkopává do lajny. Zdánlivě ztracený míč vrací neuvěřitelně z první frajer ku-klux-klanu do prázdné. 1:2 a my nechápeme jak to tam procpal. Tak končí i první půle, ve které jsme snad i měli pár šancí, ale koncovka vázla.

Druhá půle začala lépe z naší strany a blýskalo se na lepší časy, jelikož ze z pomalu zrekonstruovaného bytu doráží Zbych, který do té doby dohlížel na dlaždiče. Jenže jakmile se převlík, vletěl na hřiště nerozcvičenej, po víčka v medu, na půlce ztrácí nazdárkovsky míč, který putuje nalevo k volnému hráči  z Bronxu, který střílí levičkou zpoza vápna a hraje na Mottlikovy stradiváry 1:3 hodně lacino.

Vypadá to na další prohru, ale nevzdáváme to, chybí půlka půlky a Zbych se po Voryho příhře zleva prosazuje na 2:3, křeše tak naději. Od této chvíle je na hřišti jen Paráda a zaplavuje Bronx jedním útokem a střelou za druhou. Pět minut do konce a naděje asi hasne. Vachy na půli nachází autem tři metry před vápnem Kuriho, zády k bráně. Ten lepí a točí se na levičku, párkrát potáhne, naznačí a pálí dvojema houslema na 3:3 a euforie propuká.

Jsme na koni, v Bronxu by se krve nedořezal. Sázíme vše na výhru a v posledních 3 minutách má ještě Zbych s Kurim dvě slibné šance. No a když zbývá do konce 10 sekund, dostává se soupeř k braku, po kterém se ocitají jejich dva frajtři sami ve vápně a popravují Parádu na 3:4, okamžitě po rozehrávce se píská konec.

Jsme hodně nasraní, nedostat tendle gól, mohli jsme ještě v posledním zápase s Mileniem bojovat proti sestupu a co víc, výhrou si zajistit pětku i do další sezony. Ale takhle šlo už jen o to hovno. To by ale nebyla Paráda, aby si to takhle nepohnojila v posledních chvílích zápasu.