15. den: Dodatek

Na Bulovce K + V čekají od 7:20, první na řadě. Postupně se v čekárně objevuje celá plejáda individuí. Paní se zimnicí, paní na vozíku v noční košili plivající si do kelímku, bezdomovkyně, která si jde píchnout penicilin a pak je půl hodiny na hajzlu, po ní už se nám tam moc nechce. Po hodině doráží i L + Z. Lukimu se překrásně vyvinuly dva opary, které se slily v jeden přes celý spodní ret. Lukiho teda odpoledne čeká ještě kožní. V 9:20 jsme u doktorky, odbornice na tropické nemoci a jediné osobě, za kterou můžete s podobnou šlamastykou v Praze jít. „No víte, to já nevím, blecha no, nebo komár, hmm.“ „Ne, žádný hmyz nás nepokousal, nic takového, objevují se pořád nové štípance všude po těle.“ Káťa dostala antibiotika a Dithiaden na svědění. Závěr zprávy je: „Poštípání hmyzem maximálně v oblasti dolních končetin.“ Zuzka fasuje: „Svědivá vyrážka.“ a dotaz: „Kde vůbec je ta Srí Lanka.“ Třešničkou je, že Kátě vezmou krev a pak jí volají zpátky, že si to blbě přečetli a že jí musí napíchnout znovu pro další vzorek. Něco je holt v ČR stejné jako v rozvojových zemích. A ústav Bulovka je toho zářným příkladem.

Den trávíme důkladným studiem diskuzí toho, co je to svrab, štěnice a písečná blecha, pojistných podmínek pojišťoven, našich práv a povinností leteckých společností a dozvídáme se, že vytřískat něco z těchto institucí je zhola nemožné. Kufry doráží všem ještě večer, Luki musí čekat do pátku. Většina věcí je pomačkaná, ájurvédy porozlívané, skořicový prach pokryl většinu Vencova kufru, páč to lajdácky zabalil. Ale co už, jsme doma a to se počítá.

P.S. Výsledky krve OK, asi to byly muchničky roznesený škrábáním po těle. Výstraha – nikdy si takovýdle věci neškrábat, může se do toho lehce dostat infekce a to by výsledky krve už tak dobrý nebyly.

Bu..........................looo..........vkaa

14. den. A nekončíme!

V jednu jsme na místě, za tři a půl hoďky by to mělo letět, tak se trochu poflakujeme a jdeme se odbavit. Jsou před námi čtyři lidi, přesto to trvá hodinu. Typická produktivita práce na Srí Lance, i když ten co nás odbavoval, byla asi emirátská guma.

 K našemu překvapení je tu letiště pěkně vybavené a plné malých obchůdků se vším možným. Jdeme do restaurace a narážíme na doposud nezažitý způsob objednávky jídel. Co si dáte musíte říct u vchodu, zaplatit, dojít s účtem do kuchyně, dostanete číslo a čekáte a čekáte. A čekáte. Na druhou stranu, jídlo kromě pizzy ujde, hlavně sandwiche.

Letadlo má nakonec hodinu zpoždění a my už dost hotoví pospáváme v čekárně. V letadle je hrozná zima a tak se snažíme skoro celí pod dekou všechno zaspat a víceméně se nám to daří.

V Abu Dhabí si dáváme vytouženého meka, konečně něco jiného než rýže, karí apod. Na last call jdeme do letadla a čeká nás posledních šest hodin cesty domů. Opět máme štěstí na místa a za námi sedí rodinka, která si veze jako suvenýr asi devět klobouků, přestože hlav mají jen čtvero. Matka neustále dokola všechny napomíná, aby dávali na ty klobouky pozor, my jsme na to pomalu alergičtí.

V Praze by se zdálo, že končíme, ale my zdaleka nekončíme. Kufry jsou v čudu, přesněji v Abu Dhabí, a tak se slova o emirátských gumách potvrdila. Na baggage claim řešíme nastalou situaci a za námi slyšíme „Máte ty klobouky? Bacha na ně!“ (klobouková rodinka je tu taky), dostáváme protokol o zpoždění zavazadel a jedeme, teď už bez Klobouků, na Bulovku, na oddělení tropických nemocí, jelikož se Zuzce s Káťou ošklivě rozjely štípance od nohou na celé tělo a strašně svědí. Na Bulovce je plno, čekali bychom do osmi, takže jedeme domů.

Nekončíme

13. den: Poslední den, Poslední den!

Ráno jedeme, někteří ještě pěkně ztuktukovaní, na devítku do Tangaly, kde nakoupíme všechny dárky a suvenýry. To znamená ještě jednou podstoupit anabázi v bance, která teď trvá ještě déle než poprvé, mimo jiné proto, že jsme opět naivně stály frontu, kterou tu neznají. V obchůdku kupujeme vše od vyřezávaného zboží, přes čaje a koření, po oblečení. Nechybí pohledy, které odpoledne napíšeme a dáme poslat Chanakovi – známka stojí necelé 4 Kč. Ještě se stavujeme pro pár pochutin a Arak do krámu. Ještě zmínka o srílanské přezaměstnanosti. Jeden člověk tu otevírá dveře, další váží zboží, další prodává a další balí věci do tašky. Na všechno je tu třeba víc lidí a víc času.

Ještě na skok k čanakům domů, kde potkáváme ségru i mamku třinácti dětí, které by jako z oka Channakovi vypadly. Dostává se nám pohoštění v podobě ovoce a zákusků, porozhlížíme se po zahradě, kde jsou v kotcích tři psi a v nádržce děsivá ryba coby domácí mazlíček.

Dělej, že je to strašně dobrý, Mončo?

U Channaků

Mrs. Channaková

Máme vše a užíváme si poslední den na pláži a poslední koupačku v Indickém oceánu. Balení je, vzhledem k množství nakoupených ájurvéd, suvenýrů, flašek a koření velký oříšek, ale nakonec se to samozřejmě povede. Sousední děti obdarováváme bonbony, o které se div nepoprali. Když to Zůza vidí, tak jim dává i kradenou deku z ČSA, zbytek brambor a cibule, mají z toho Vánoce. Chanaka nese Vencovi mačetu, kterou si objednal, stojí 30 Kč.

K večeru prohlížíme fotky a dojídáme jídlo ze včerejší Čanakovy večeře. Přijíždí pan Hanzálek, majitel chatek s manželkou a dcerou. Dáváme dva rozlučkové panáky a získáváme během krátké chvíle velké množství informací o tom, jak se potýkali s rekonstrukcí, jak to tu chodí, co je dobré vidět atd.

V půl desáté vyrážíme na letiště. Řídí bývalý řidič autobusu, tentýž, se kterým jsme jeli na výlet do Haputale. Je vidět, že dostal pojeb a jede relativně pomalu a v klidu. Vydrželo mu to asi hodinu a zbytek už jede po svém. Na dálnici téměř usíná, dává další betel a frčí si. Monča se Zůzou drží stráž, abychom do Colomba vůbec dojeli.

12. den: Beach party

Probuzení je těžké, zejména Kátě je dost zle a tak ulehá na lehátko pod palmu a spí dál. Dnešní plánovaný výlet do Safari Yala jsme ze zřejmých důvodů zrušili už včera, chceme mít dva poslední dny klid na pláži. Místo toho se ptáme Chanaky, zda by nám mohl večer zorganizovat Beach party. Reaguje typickým kroucením hlavy ve tvaru ležaté osmičky a my víme, že je vyhráno.

Kluci ještě v těžkém nástřelu nakupují v krámu zásoby na dnešek. Večer bude slina, takže se nebudeme držet při zemi. Když ve speciálním oddělení chlastu v sámošce (kde většinou netrpělivě postává fronta místních zoufalců) zahlásíme 24 piv, Chanaka se chytá za hlavu a když Luki korunuje: „It is only for me...“ jde do kolen. Stejně jako zmatený prodavač, který trhanými pohyby chodí z jedné strany pultu na druhou, něco si mumlá, kroutí hlavou a snaží se to na pětkrát spočítat. Když přihazujeme ještě jeden Extra Special Arak (zdejší naprostý best seller za 870 rupek, 130 káblí) a dva 1,5 l demižony bílého vína (docela nedobrého za 1750 rupek, víno je tu obecně dost drahé, lahev vyjde klidně i nad 250 Kč), dává čičmunda za kasou téměř výpověď.

Luki se Zůzou nakonec přeci jen podnikají menší výlet tuktukem k největší soše Buddhy na SL. Poté se vydávají na vysněné mazlení se slonem a na šnorchlování do Japonské zahrady. Mezitím o pár kilometrů vedle se Vašek s Mončou začínají starat o snížení zásob piva a blíže se seznamují s dětmi od sousedů. Pouštíme muziku, děti tančí, nosí nám kytičky a obrázky s nápisy I love you. Je to fajn a je nám jich trochu líto. Holka v zelenym skvěle tančí, určitě se vypracuje minimálně do okresního bordelu.
Luki se Zůzou jsou zpět. Alkohol dostoupil značné míry, takže M a V se povalují po pláži a Monča konečně fotí Džambulku se vším všudy (tj. na vorvaně, kalhotky na ruby a obráceně). Poté se vydáváme do hotelu na jídlo, kocháme se velkými vlnami, Vencovi vypaluje mozek pálivá omeleta natolik, že skoro bluje přes zábradlí do moře.

Džambulejro

Džambule

Dancin' Lanka

Sousedí pro pěnu

Velký Buddha

Však taký chobot s ještě neviděla

Under pressure

Večír je připravena Beach party, kdy pět Chanakových kámošů hraje u plážového táboráku z palmového dřeva na buben a prázdné lahve. Vše doplňují zpěvem národních klasik. Je to príma zakončení naší dovolené a líbánek. Chanaka živí oheň benzinem, zapaluje světlice, interpretům koupil lahev Araku, my přidáváme čtyři kousky Three coins ležáku. Kluci s přibývajícím časem a ubývajícím pitím hrají čím dál víc hlasitě a uvolňují se. Poměrně rychle jsou nalití, Junior hledá boty a jeden z nich zvrací u plotu. Loučíme se zpěvem národních hymen.

Beach party

11. den: Vysočinou

Ráno vstáváme tak, abychom stihli všechny ranní věci před sedmou, kdy nás hoši vyzvedávají. Při vyúčtování hotelu si recepční přihazuje deset procent, o kterých nebyla řeč, takže jim dáváme bekhend a jenom smluvenou částku. V půl 8 nás se zpožděním nabírají a my se jdeme projít do údajně nejhezčího parku jižní Asie, parku Victorie, který je hned pod okny naší ubykace. Tři sta rupek na osobu pro turisty, čtyřicet pro místní, toje vlezný. Máme něco málo přes hodinu, protože nám za hodinu jede co? Protože nám za hodinu z Nanu Oya jede vlak vole. Nanu Oya je 5 km, cca půl hodiny cesty vzdálené nádraží, odkud pojedeme do Haputale ma kdysi nejoblíbenější město britských kolonizátorů, Nuwara Elia tak nezbývá moc času. Výhled na úpatí poseté honosnými vilami anglického stylu je ovšem parádní. Mají tu i hezkou starou poštu a golfové hřiště. Snídáme ve stínu doubledeckeru v jednom bistru párky, omelety a hranolky, k tomu čajíček a pomalu vyrážíme.

Victoria park v Nuwara Elia

Nádraží Nanu-Oya poblíž Nuwara Elia

Za vlak jsme dali asi 5 korun na osobu do třetí třídy (jiná tady ani není) a už sedíme, nohy na asfaltové podlaze a těšíme se na dvouhodinovou jízdu skrz Hortonské pláně srílanské vysočiny. Cesta začíná krásnými výhledy na údolí s čajovými plantážemi a na pole se zeleninou. Na zastávce nastupují prodejci pochutin, které samozřejmě hned ochutnáváme – kukuřičná kulička, placka s krevetami a děsně pálivý jakoby donut. Jede s námi mraky turistů, kteří stejně jako my fotí a fotí. V Ohiye přistupuje hodně místních, většinou tamilky (sběračky) se svými ratolestmi. Vidět tříleté dítě, které se cpe právě tím donutem ála katův šleh až mu teče nudle – k nezaplacení. Stojíme tu půl hodiny, čekáme, až projede vlak, který jede v protisměru na Adamovu horu. Jsou tu i čtyři holky z Prahy, kteří tam mají namířeno a dávají nám tip na návštěvu Lipton’s seat nad čajovou továrnou v Dembatene u Haputale. Taky si prý máme dát dvouhodinový trek na malou Adamovu horu ve městě Ella. To jsme měli sice předtím v plánu, ale vzhledem k peripetiím, kterými jsme včera prošli je to, že se tam vyšplháme asi stejně pravděpodobné, jako že Slavie letos vyhraje titul. Spekulujeme o tom, zda se z Haputale nevydat zpět do Pinnavaly, vyhlášeného sloního útulku. Slony chceme vidět všichni, ale Zůza s Mončou nejvíc. V Haputale jsme skutečně za necelé dvě hodiny a Chanaka už na nás mává. Taky nám říká, že na slony je to asi pět hodin a to už bysme nedali. Škoda, kdybychom věděli, jak dopadne včerejší cesta, tak jsme tam zajeli cestou do Hattonu.

Výhledy cestou vlakem

Všudypřítomné sběračky

 Stavíme na menší občerstvení v podobě rolek a kukuřičných placek a šplháme se úzkou, dalo by se říct klikatou jednosměrkou vzhůru k čajovým plantážím založeným samotným Sirem Thomasem Liptonem k čajové továrně Dambatenne. Je to na první pohled masová výroba, spousta turistů i místních. Prohlídku za tři sta rupek prolítneme během deseti minut. Není nezajímavá, naopak, mají to tu pěkně vymyšlené. Podmínky, ve kterých pracují hlavně ti, kteří vedlejší produkt, prach z nadrcených stonků pytlují, aby se pak mohl vysypat zpět do čajovníkových plantáží jako kompost, jsou šílené. Žádné roušky a prachu, že nevidíš na pět metrů. Kupujeme pár vzorků čaje (toto tu opravdu vychytané nemají, jelikož nabízejí x druhů k ochutnání a ke koupi je jen jedna krabička) a konstatujeme, že čajovna Handunugoda, kterou jsme navštívili dříve, byla stokrát lepší. Mimo jiné tu nastává zásadní okamžik, a sice Káťa se Zuzkou se začínají podezřele škrábat a na nohách jim naskakují jakési štípance, snad jsme nic nechytili v tom zablešenym hotelu.

Dambatenne čajová fabrika

Fér

Teď nás čeká sedmikilometrový výjezd snad ještě užšími serpentinami na Liptons‘ seat, místo odkud Sir Lipton sledoval svoje rychle rostoucí čajové království. Cesta je to náročná, ale vynahrazují to nádherné výhledy na údolí. Nahoře po povinné vyhlídce sedáme na čaj, zdraví nás tu česky a dotlačují ještě smažené zákusky plné zeleninového čatný. Na místě velikosti bytu 3+1 se tu tísní pět dodávek a dvě auta, problém je, že zpět vede jen jedna cesta a ta je pro jedno auto. Dostat se z téhle dopravní situace chce fištróna, ale jak už je psáno výše, tady je na silnici možné vše.

Lipton's seat

Tady se musí vyhnout kdokoliv, kdo vyjede nahoru

Plantáže, které zakládal Sir Lipton

 Po chvíli motanice sjíždíme zpátky do Haputale a jedeme dále na jih směrem na národní park Uda Valavé. Naší poslední zastávkou je vodopád Dijaluma ke kterému dorážíme asi po hodině cesty. Má 170 metrů (nezdálo se nám to) a je třetí nejvyšší na SL. Je to opravdu podívaná a kluci neváhají okamžitě vyrazit na bližší průzkum. K velké nevoli holek, které jsou už dost zpruzelý a už chtějí být doma. Je to trochu šplhání po kamenech, ale stojí to za to. Když si lehnete do tůně pod vodopádem a koukáte jak se na vás z téměř dvouset metrů valí voda, je to fakt nářez. Lukáš tu opět chytá kraba a řve jak na lesy při koupačce. Voda totiž valí chvíli málo a pak se najednou spustí o dost silnější sprcha, která začíná trochu štípat do zad. Křičí všelijaká slova a dost nás překvapuje turistka se synkem, která nás plynnou češtinou informuje, že: „Kurva se neříká!“ Po čtyřiceti minutách jsme zpět a holky jsou už parádně kyselý.

Vodopád Dijaluma

Nastává cesta domů po silnici, kterou jsme původně chtěli jet. Studovali jsme totiž mapu, ale Čajvála říkal, že se tudy ráno nedá. Jeho kolega jede strašnou kudlu a my sledujeme jeho červené zuby a nápadně nafouklou tvář. Žvejká, jak se později dozvídáme betel, což je:

„Betelové sousto (neboli pinang) je rostlinná droga, která se žvýká zejména v jihovýchodní Asii. Existuje několik typů betelového sousta podle obsažených rostlin. Základem jsou nedozrálé plody palmy arekové (Areca catechu), listy pepřovníku betelového (odtud název) potřené vápnem (drcený vápenec, drcené lastury) a gambir Uncaria gambir. Někdy se též přidávají listy tabáku virginského (Nicotiana tabacum), Acacia catechu, hřebíkovec kořenný (Syzygium aromaticum) a kardamom obecný(Elettaria cardamomum). Při žvýkání betelového sousta se uvolňuje hlavně arecaidin, který barví sliny do červena. Intenzivní žvýkači se pak poznají podle černých zubů. Ostatní alkaloidy pak působí na zvýšenou sekreci potních a slinných žláz, likvidují střevní parazity a působí osvěžení organizmu.“ Zdroj: Wikiprdel

Kyselé bonbony na srílanský způsob

S Chanakou jsou ve velmi dobrém rozmaru a smějí se, jak ječíme strachy při jejich spanilém sjezdu serpentinami. A aby si z nás udělali ještě větší dobrej den, kupuje kyselý bonbony, což je jako když okousáte blumu, tak to co z ní zbyde na pecce, včetně pecky, uleželý na slunci v mikroteňáku. Vypadá to, jako když čuba sežere višně a vydělá se, chuť je podobná. Káťu to ale baví.

Konečně jsme dole a kolem národního parku Uda Valavé jedeme dál na jih do přístavu Hambantota, kde už začíná kraťoučká dálnice, na které znenadání stavíme. V porostu podél dálnice se totiž pase menší stádo divokých slonů. Konečně sloni a alespoň trocha štěstí na závěr. Přes Rekawallu a Tangalu se pak rychle dostáváme domu. Z vodopádu nám to trvalo 2,5 hodiny, nám je dost do breku a nemáme slov. Chyba, kterou jsme udělali včera třicet metrů po výjezdu nás stála dva dny útrap, za to docela dobrodružství. A proto: „Do Haputale se jede doprava vole!“

Zjišťujeme, že tu nikdo na nic nešáh, Junior si dva dny válel koule. Jsme zpět na netu, Káťa si čte posudky na svojí dizertačku a my začínáme lít „na doktora“! Káťa v euforii rozbíjí skoro celou flašku hnusného chemického jahodového Smirnova, na kterého jsme se tolik těšili. Monča se Zůzou jdou brzy spát a zbylé trio lije do 4 do rána, hrají si na kapelu a hrajou na imaginární nástroje, vše prokládané pogem. Uvolnění nastalo.