V jednu jsme na místě, za tři a půl hoďky by
to mělo letět, tak se trochu poflakujeme a jdeme se odbavit. Jsou před
námi čtyři lidi, přesto to trvá hodinu. Typická produktivita práce na Srí
Lance, i když ten co nás odbavoval, byla asi emirátská guma.
K našemu překvapení je tu letiště pěkně
vybavené a plné malých obchůdků se vším možným. Jdeme do restaurace a narážíme
na doposud nezažitý způsob objednávky jídel. Co si dáte musíte říct u vchodu,
zaplatit, dojít s účtem do kuchyně, dostanete číslo a čekáte a
čekáte. A čekáte. Na druhou stranu, jídlo kromě pizzy ujde, hlavně sandwiche.
Letadlo má nakonec hodinu zpoždění a my už dost
hotoví pospáváme v čekárně. V letadle je hrozná zima a tak se snažíme
skoro celí pod dekou všechno zaspat a víceméně se nám to daří.
V Abu Dhabí si dáváme vytouženého meka,
konečně něco jiného než rýže, karí apod. Na last call jdeme do letadla a
čeká nás posledních šest hodin cesty domů. Opět máme štěstí na místa a za námi
sedí rodinka, která si veze jako suvenýr asi devět klobouků, přestože hlav mají jen čtvero. Matka neustále
dokola všechny napomíná, aby dávali na ty klobouky pozor, my jsme na to
pomalu alergičtí.
V Praze by se zdálo, že končíme, ale my
zdaleka nekončíme. Kufry jsou v čudu, přesněji v Abu Dhabí, a tak se
slova o emirátských gumách potvrdila. Na baggage claim řešíme nastalou situaci a za námi slyšíme „Máte ty klobouky?
Bacha na ně!“ (klobouková rodinka je tu taky), dostáváme protokol o zpoždění zavazadel a jedeme, teď už bez
Klobouků, na Bulovku, na oddělení tropických nemocí, jelikož se Zuzce
s Káťou ošklivě rozjely štípance od nohou na celé tělo a strašně svědí. Na
Bulovce je plno, čekali bychom do osmi, takže jedeme domů.
 |
| Nekončíme |
Žádné komentáře:
Okomentovat