2. den: Plni dojmů

Imigrační zvládáme bez potíží, víza máme zařízená už z domova (cena 600 Kč přes http://www.eta.gov.lk/slvisa/ na radu vídeňské ambasády, v ČR to stojí přes prostředníka, např. Student agency dvakrát víc) Duty free shopy tu prodávají ledničky, sporáky a podobně nepochopitelný věci.

Už už se těšíme na sraz s naším budoucím průvodcem a správcem chaty Chanakou, ale na půl hodiny se sekáme u výdeje zavazadel, jelikož Zuzce s Lukim nevyjely kufry.

Pomalu přemýšlíme, jak se řeší tato situace. Problém je v tom, že pás je plný a všichni čekají na kufry, které se nemají kam položit. Nakonec to klapne a u východu vidíme ceduli s nápisem Kateřina Kuralová, tedy s tím naším.

Chanaka a Káťa po příjezdu do Dickwelly

Seznamujeme se s šestadvacetiletým Chanakou, který nás láduje do Toyoty pro deset lidí a začíná velké dobrodružství – cesta z letiště do Dickwelly.

Moča bdí, protože se jí, stejně jako Vencovi, zdá, že je něco divného na místních ulicích.

Dovolte mi pár slov. Způsob řízení místních nepřipomíná nic na co bychom byli z civilizovaného světa zvyklí. Během asi 4 hodinové cesty (200 km) jsme se setkali asi se dvěma semafory, značky neexistují a na pruhy a čáry se nehraje. Průměrná rychlost na Srí Lance 50 km/h se může zdát zprvu směšná, ale za dané konstelace je to hrozná dýka. Do toho se jezdí vlevo. Když si vzpomeneme na to, jak jsme si tu chtěli půjčit auto, dělá se nám zle. Nejenže bychom nenašli cestu nikam, a to už jsme byli leckde, ale v tomhle chaozzu se vůbec někam dostat by bylo na metál. Chodci chodí vedle silnice, pak je tu krajnice, kam jsou vytlačovány motorky, když někdo (tj. pořád) v protisměru předjíždí. Dále si svůj metr místa bere všudypřítomný tuktuk, místní levné tříkolové taxi, a pak auto nebo autobus, který tu rozhodně jezdí víc než průměrnou rychlostí. Celkově se dá zdejší ježdění popsat jako plynulý tok vozidel všeho druhu, kde o překvapení není nouze a čeká za každým rohem a stát se může opravdu všechno, i to, co nevymyslíte. Zácpa snad neexistuje, a když už je nějaké auto donucené zastavit, nepřejte si slyšet ten rachot klaxonů těch, co stojí za ním. Dálková světla a klakson tu mají jiný význam než u nás. Znamenají „jedu, tak bacha“ a slouží jako alibi při častém předjíždění do horizontu a zatáček přes dvojitou čáru!

I když je po šesté hodině ranní, všude je čilý ruch jak v poledne, dokonce zahlídneme i  va týmy hrající kriket a fotbal. Jestli se nám chtělo spát, tak zkušenost s místním provozem nás dostatečně probrala. Za neustálých výkřiků ty vole, ó kurva, a do prdele (které vyvolávají na tváři našeho čajvály letmý smích) se konečně dostáváme na stokilometrovou dálnici vedoucí do Galle a stojící 60 Kč. Pospáváme a po desátý měníme v Dickwellské bance peníze. Uvítá nás policajt s brokovnicí a popřeje hezkého dne. Za zmínku stojí, že vyměnit tisíc EUR plně zaměstná 4 lidi na deset minut. Se 170 tisíci LKR (srí lanských rupií) děláme základní nákup v marketu a jdeme na ubykaci.

Milionáři

Místo nám doslova vyráží dech. Privátní písečná pláž pod palmami, 15 metrů od chatky oceán a luxusní výhled po okolí tvoří kýč k závidění. Naše snová základna na další dva týdny. Welcome drink je čerstvý vychlazený kokos, který srkáme brčkem. Kluci okamžitě poznávají kouzlo indického oceánu, a sice vln. Holky se za celý pobyt nedostanou za prvních pět metrů a o plavání si můžou nechat zdát.

Po první koupačce jdeme na jídlo do nedalekého hotelu, je to přes dvě pláže, na kterých se kocháme výhledem a zároveň kryjeme před pády kokosů větrem se ohýbajících palem. Dostat jednu pod čepici, bylo by to domů v zinkovým futrálu. Přicházíme právě včas na oběd formou bufetu, který každého stojí 300 Kč. Nelitujeme, protože (zejména kluci) zkouší skoro všechno, co tu mají. Různé druhy karí, rýže, luštěnin, mořských plodů nám plní prázdné žaludky. Velmi populární, zejména u Zuzky, jsou špagety s rajčaty a chilli. Sladkosti nám moc nejedou. Pálivost směsi pol sambol z cibule, česneku, kokosu a chilli se nedá překonat. Překvapením je papadan z rýžové mouky, vynikajícně chutný krekr. Po degustačním obědu plného místních specialit se jdeme prásknout na pláž, kde vydržíme až do večera. Překvapuje nás, že slunce zapadá v půl 7, a to velice rychle.

Chanaka nás večer hodil do města na nákup. Před ním se ovšem nesměle vydáváme na první průzkum Dickwelly. Je to pro nás trochu šok, problém je pohybovat se na rušné ulici a koukat se na správnou stranu, když přecházíme. Div, že si nestříkneme do textilu pokaždé, když kolem jedoucí trambus spustí svůj extra hlasitý trombón. Na ulici kupujeme různé ovoce a zapadáme do jídelny, v jejímž interiéru neviděli hygienika od Kuwaitu napadení.

Objednáváme „something traditional“ a dostáváme rýžové placky ve tvaru misky a sladké rohlíky a koblihy, což nás moc neuspokojuje. Po námitce nám donesou nechvalně známý pol sambol, takže to cpeme do placek a s hořícími ústy opouštíme lokál. Ve Star café, o mnoho hezčím restaurantu, si dáváme nudle a rýži s kuřetem. Je to porce, která se nedá sníst, takže nám zůstává i na zítřejší snídani. Na stole po nás zůstává hroznej bordel, holt nejíme rukama jako místní, ale příborem jako lidi.

Po nákupu v marketu chytáme dva tuktuky a chceme se dostat domů. „To Chanaka place“, řídíme se radou našeho správce. Bohužel nikdo neví kde to je a my jsme trošičku nahraný. Po chvilkovém zmateném bloudění ale nacházíme cestu za hotelem Kevin doleva a jsme doma. Cola rum do tří ráno. Zakončeno hysterickým výpadem Venci ze židle, protože po něm právě proběhl poměrně velký pavouk. Aklimatizace dokončena.