11. den: Vysočinou

Ráno vstáváme tak, abychom stihli všechny ranní věci před sedmou, kdy nás hoši vyzvedávají. Při vyúčtování hotelu si recepční přihazuje deset procent, o kterých nebyla řeč, takže jim dáváme bekhend a jenom smluvenou částku. V půl 8 nás se zpožděním nabírají a my se jdeme projít do údajně nejhezčího parku jižní Asie, parku Victorie, který je hned pod okny naší ubykace. Tři sta rupek na osobu pro turisty, čtyřicet pro místní, toje vlezný. Máme něco málo přes hodinu, protože nám za hodinu jede co? Protože nám za hodinu z Nanu Oya jede vlak vole. Nanu Oya je 5 km, cca půl hodiny cesty vzdálené nádraží, odkud pojedeme do Haputale ma kdysi nejoblíbenější město britských kolonizátorů, Nuwara Elia tak nezbývá moc času. Výhled na úpatí poseté honosnými vilami anglického stylu je ovšem parádní. Mají tu i hezkou starou poštu a golfové hřiště. Snídáme ve stínu doubledeckeru v jednom bistru párky, omelety a hranolky, k tomu čajíček a pomalu vyrážíme.

Victoria park v Nuwara Elia

Nádraží Nanu-Oya poblíž Nuwara Elia

Za vlak jsme dali asi 5 korun na osobu do třetí třídy (jiná tady ani není) a už sedíme, nohy na asfaltové podlaze a těšíme se na dvouhodinovou jízdu skrz Hortonské pláně srílanské vysočiny. Cesta začíná krásnými výhledy na údolí s čajovými plantážemi a na pole se zeleninou. Na zastávce nastupují prodejci pochutin, které samozřejmě hned ochutnáváme – kukuřičná kulička, placka s krevetami a děsně pálivý jakoby donut. Jede s námi mraky turistů, kteří stejně jako my fotí a fotí. V Ohiye přistupuje hodně místních, většinou tamilky (sběračky) se svými ratolestmi. Vidět tříleté dítě, které se cpe právě tím donutem ála katův šleh až mu teče nudle – k nezaplacení. Stojíme tu půl hodiny, čekáme, až projede vlak, který jede v protisměru na Adamovu horu. Jsou tu i čtyři holky z Prahy, kteří tam mají namířeno a dávají nám tip na návštěvu Lipton’s seat nad čajovou továrnou v Dembatene u Haputale. Taky si prý máme dát dvouhodinový trek na malou Adamovu horu ve městě Ella. To jsme měli sice předtím v plánu, ale vzhledem k peripetiím, kterými jsme včera prošli je to, že se tam vyšplháme asi stejně pravděpodobné, jako že Slavie letos vyhraje titul. Spekulujeme o tom, zda se z Haputale nevydat zpět do Pinnavaly, vyhlášeného sloního útulku. Slony chceme vidět všichni, ale Zůza s Mončou nejvíc. V Haputale jsme skutečně za necelé dvě hodiny a Chanaka už na nás mává. Taky nám říká, že na slony je to asi pět hodin a to už bysme nedali. Škoda, kdybychom věděli, jak dopadne včerejší cesta, tak jsme tam zajeli cestou do Hattonu.

Výhledy cestou vlakem

Všudypřítomné sběračky

 Stavíme na menší občerstvení v podobě rolek a kukuřičných placek a šplháme se úzkou, dalo by se říct klikatou jednosměrkou vzhůru k čajovým plantážím založeným samotným Sirem Thomasem Liptonem k čajové továrně Dambatenne. Je to na první pohled masová výroba, spousta turistů i místních. Prohlídku za tři sta rupek prolítneme během deseti minut. Není nezajímavá, naopak, mají to tu pěkně vymyšlené. Podmínky, ve kterých pracují hlavně ti, kteří vedlejší produkt, prach z nadrcených stonků pytlují, aby se pak mohl vysypat zpět do čajovníkových plantáží jako kompost, jsou šílené. Žádné roušky a prachu, že nevidíš na pět metrů. Kupujeme pár vzorků čaje (toto tu opravdu vychytané nemají, jelikož nabízejí x druhů k ochutnání a ke koupi je jen jedna krabička) a konstatujeme, že čajovna Handunugoda, kterou jsme navštívili dříve, byla stokrát lepší. Mimo jiné tu nastává zásadní okamžik, a sice Káťa se Zuzkou se začínají podezřele škrábat a na nohách jim naskakují jakési štípance, snad jsme nic nechytili v tom zablešenym hotelu.

Dambatenne čajová fabrika

Fér

Teď nás čeká sedmikilometrový výjezd snad ještě užšími serpentinami na Liptons‘ seat, místo odkud Sir Lipton sledoval svoje rychle rostoucí čajové království. Cesta je to náročná, ale vynahrazují to nádherné výhledy na údolí. Nahoře po povinné vyhlídce sedáme na čaj, zdraví nás tu česky a dotlačují ještě smažené zákusky plné zeleninového čatný. Na místě velikosti bytu 3+1 se tu tísní pět dodávek a dvě auta, problém je, že zpět vede jen jedna cesta a ta je pro jedno auto. Dostat se z téhle dopravní situace chce fištróna, ale jak už je psáno výše, tady je na silnici možné vše.

Lipton's seat

Tady se musí vyhnout kdokoliv, kdo vyjede nahoru

Plantáže, které zakládal Sir Lipton

 Po chvíli motanice sjíždíme zpátky do Haputale a jedeme dále na jih směrem na národní park Uda Valavé. Naší poslední zastávkou je vodopád Dijaluma ke kterému dorážíme asi po hodině cesty. Má 170 metrů (nezdálo se nám to) a je třetí nejvyšší na SL. Je to opravdu podívaná a kluci neváhají okamžitě vyrazit na bližší průzkum. K velké nevoli holek, které jsou už dost zpruzelý a už chtějí být doma. Je to trochu šplhání po kamenech, ale stojí to za to. Když si lehnete do tůně pod vodopádem a koukáte jak se na vás z téměř dvouset metrů valí voda, je to fakt nářez. Lukáš tu opět chytá kraba a řve jak na lesy při koupačce. Voda totiž valí chvíli málo a pak se najednou spustí o dost silnější sprcha, která začíná trochu štípat do zad. Křičí všelijaká slova a dost nás překvapuje turistka se synkem, která nás plynnou češtinou informuje, že: „Kurva se neříká!“ Po čtyřiceti minutách jsme zpět a holky jsou už parádně kyselý.

Vodopád Dijaluma

Nastává cesta domů po silnici, kterou jsme původně chtěli jet. Studovali jsme totiž mapu, ale Čajvála říkal, že se tudy ráno nedá. Jeho kolega jede strašnou kudlu a my sledujeme jeho červené zuby a nápadně nafouklou tvář. Žvejká, jak se později dozvídáme betel, což je:

„Betelové sousto (neboli pinang) je rostlinná droga, která se žvýká zejména v jihovýchodní Asii. Existuje několik typů betelového sousta podle obsažených rostlin. Základem jsou nedozrálé plody palmy arekové (Areca catechu), listy pepřovníku betelového (odtud název) potřené vápnem (drcený vápenec, drcené lastury) a gambir Uncaria gambir. Někdy se též přidávají listy tabáku virginského (Nicotiana tabacum), Acacia catechu, hřebíkovec kořenný (Syzygium aromaticum) a kardamom obecný(Elettaria cardamomum). Při žvýkání betelového sousta se uvolňuje hlavně arecaidin, který barví sliny do červena. Intenzivní žvýkači se pak poznají podle černých zubů. Ostatní alkaloidy pak působí na zvýšenou sekreci potních a slinných žláz, likvidují střevní parazity a působí osvěžení organizmu.“ Zdroj: Wikiprdel

Kyselé bonbony na srílanský způsob

S Chanakou jsou ve velmi dobrém rozmaru a smějí se, jak ječíme strachy při jejich spanilém sjezdu serpentinami. A aby si z nás udělali ještě větší dobrej den, kupuje kyselý bonbony, což je jako když okousáte blumu, tak to co z ní zbyde na pecce, včetně pecky, uleželý na slunci v mikroteňáku. Vypadá to, jako když čuba sežere višně a vydělá se, chuť je podobná. Káťu to ale baví.

Konečně jsme dole a kolem národního parku Uda Valavé jedeme dál na jih do přístavu Hambantota, kde už začíná kraťoučká dálnice, na které znenadání stavíme. V porostu podél dálnice se totiž pase menší stádo divokých slonů. Konečně sloni a alespoň trocha štěstí na závěr. Přes Rekawallu a Tangalu se pak rychle dostáváme domu. Z vodopádu nám to trvalo 2,5 hodiny, nám je dost do breku a nemáme slov. Chyba, kterou jsme udělali včera třicet metrů po výjezdu nás stála dva dny útrap, za to docela dobrodružství. A proto: „Do Haputale se jede doprava vole!“

Zjišťujeme, že tu nikdo na nic nešáh, Junior si dva dny válel koule. Jsme zpět na netu, Káťa si čte posudky na svojí dizertačku a my začínáme lít „na doktora“! Káťa v euforii rozbíjí skoro celou flašku hnusného chemického jahodového Smirnova, na kterého jsme se tolik těšili. Monča se Zůzou jdou brzy spát a zbylé trio lije do 4 do rána, hrají si na kapelu a hrajou na imaginární nástroje, vše prokládané pogem. Uvolnění nastalo.