6. den: Hrdina ve skafandru

Rýžová pole na začátku pralesu Sinhradja

Vstáváme v půl 5, což je dost strašný. Bez snídaně razíme na velké dobrodružství, díky kterému jsme strachy moc nespali. Čeká nás UNESCO deštný prales Sinharadja (lví král), ve kterém se to hemží 21 druhy hadů a neuvěřitelnými 830 endemických druhů stromů, rostlin, živočichů a hlavně hmyzu, ze kterého máme všichni nahnáno. 90 km jedeme 2 a půl hodiny. Jsme na přestupním místě a hrdina nebojsa Venca obléká svůj overal – elasťáky, podkolenky, kraťasy dávají všem pijavicím sbohem. Čmoudíci takovýho exota asi dlouho neviděli. Přesedáme do dvou tuktuků a jen cesta ke vchodu do zelené džungle je velkou adventurou.

Jestli jsme byli vydrncaní z auta, tak mít v tuktuku džber s mlíkem, přivezli bysme máslo. K snídani Chanaka kupuje závitky, který jsou neskutečně dobrý. Středně pálivá směs zeleniny s vejcem je fakt supr. Razíme na dvouhodinovou túru k vodopádu, během které vidíme: had, pavouci, motýli, obří stonožky, vážky, klokaní ještěrky, chameleona, 400 letý strom, atd. Nutno říct, že bez průvodce bychom viděli asi jen tu stonožku, ten měl voči jako rys. První pijavici chytá Chanaka, následovaný Lukim. Docházíme k řece, kde se převlíkáme do plavek a brodíme na druhou stranu. Koupačka pod vodopádem je fakt famózní. Luki sleduje podvodní dění brýlemi, které si přibalil do batohu. Cestou zpět chytá jednu pijavici taky Venca.

Jeden z pralesních vodopádů

Jsme hladoví a dostává se nám pocty být prvními hosty v nově otevřené Sinharadja view guest restauraci. Krásný výhled na sběrače čaje, prales a čajové plantáže spojený s vynikajícím kari je špičková třešnička na dortu.

Sinharadja view guest restaurant

Dále vedou naše cesty na skalní chrám Kotapola. Cestu prospáváme a pod kopcem nás Chanaka vysazuje a říká „Walk“. Bereme jenom jednu vodu a v žabkách se vydáváme na cestu. Po dvěstě metrech nám staví džíp a my nasedáme. To co následuje, se nedá moc popsat. Cestou po stezce s povrchem, kterou by člověk nezvládl ani na kole, se cítíme jakobychom byli mixovaní v pixle. Vzadu sedící Monča, Zůza, Luki a Venca narážejí hlavou do stropu. V klikatých zatáčkách nad strmým svahem musíme párkrát couvat a od pádu dolů nás dělí jen správně seřízená ruční brzda. Když se při jednom rozjezdu za Zuzkou otevírají zadní dveře, letmo se křižujeme a vztyčeným ukazovákem ke stropu vozu každý voláme toho svého anděla. Monča nás za tuhle zkušenost proklíná. Mistr nás vyváží až úplně nahoru a kolemšplhající  místní se na nás neustále smějí a mávají. Ať je to jak je, tuhle štreku bysme šli tak dvě hodiny. Prohlížíme si chrám a deme zpátky.

Rocktemple Kotapola

Potkáváme zpocenýho udejchanýho Chanaku, kterej ten kopec vyběhl za 15 minut. Hlava nám to nebere. Slyšíme dunění bubnů a trumpety. Všude děti a dospělí v národních krojích a maskách. Máme kliku jako prase, že jsme svědky události, která se tu odehrává jednou ročně, a přišli jsme právě na začátek. Jmenuje se to Esala perahera – Oslava Buddhova zubu. Předvoj nese na dlouhém klacku hořící kokosové koule, div nepodpálí celý kopec. Pak tu jsou dva malí kluci, kteří se každých padesát metrů zastaví a začnou práskat biči o sto šest. Do toho asi deset lidí tříská do bubnů, jeden na piko trumpetku, dalších pár chlapů, postrojených a namalovaných jako ženský tancujou. Jeden z nich je vykroucenej nejvíc a styl jeho křepčení připomíná padoucnici spojenou s křivicí a švormanem. Pak už čtyři nesou na tyčích rozprostřený šátek a pod ním nese hlavní člověk (prý je z parlamentu) cosi přikrytého na hlavě. Jsou to prý ostatky Budhy. „Tak určitěěéééé.“ Jdeme pomalu za průvodem a po chvilce to stáčíme přes čajové políčko rovně dolů, abychom ho předběhli a nešli za nimi věčnost. Vzhledem k tomu, že máme žabky, není to moc příjemná záležitost.

Průvod u příležitosti Esala perahera

Po tomto nevšedním zážitku zase spíme v autě a po hodině dorážíme k vodopádu Kirivananaganga, který je jeden z největších na Srí Lance, udává se 60 na 60 metrů. Dostáváme se k němu chůzí skrz čajové pole, opět v žabkách. Jestli někde byli hadi, tak tady. Podívaná je to pěkná, ale bejt víc vody, mělo by to větší grády.

Cestu domů v zásadě opět prospíme a když jsme v 7 doma, obdivujeme Čanga, jak to všechno mohl dát bez odpočinku.

Jedno česko, Venca píše deník a jdeme spát, máme dost.

Vodopád Kirivananaganga