Navštívil jsem v listopadu tento film v Bio Oko. Záznam pět let starého koncertu srdcové kapely. Pro mě totální top. Rozjezd filmu a první tóny Good times, bad times mě přikovaly olověnými hřeby k sedadlu. Asi proto jsem si první tři songy až tolik neužil, ikdyž Ramble on a Black dog patří k mým velmi oblíbeným. Trochu rozpačitý začátek. Probral jsem se na In my time of dying a právě včas. "Jesus, gonna make up my dyin' bed." Začínala pro mě nejlepší písnička koncertu https://www.youtube.com/watch?v=7dXqn8OE5fo, jenže to jsem nevěděl co bude následovat.
Zlatá Pageova kytara a For your life, změnila doposud mnou nenaposlouchanou skladbu z alba Presence v parádu. Neomylný rukopis LZ. Trampled underfoot pokračuje ve stejném duchu k nástupu Nobody's fault but mine a já si začínám koncert užívat plnými doušky. Áááá áá á ááááá. Koukám kolem sebe, plné kino lidí různých věků a povah. Nikdo se nehýbe, každý kouká na plátno jako na zjevení. Sleduje koncert, který není jen koncertem, ale příběhem. O tom, jak čtyři lidi stvořili největší kapelu všech dob, ale bylo jim dopřáno jen 11 let. Nebo, díky bohu, že jim těch jedenáct let bylo dopřáno. Dostáváme se k absolutně fantastické skladbě No quarter a pomalu ale jistě se dostavuje dojetí. Vidím jak si každý člen kapely koncert užívá. Pět let práce s tímto materiálem se ukazuje jako dokonale vynaložený čas. Super detaily, střihy, zvuk, záběr zpoza bubnu do haly je jedinečný. Od této chvíle asi nikdo nepochybuje o tom, že vidí jeden z nejlepších koncertů historie. Koncert, na kterém by chtěl být každý. Koncert, na který dostalo lístek jen "pár" tisíc vyvolených prostřednictvím losu. O lístky totiž žádalo 20 milionů lidí! Nedokážu si představit, co to musí být pro Roberta Planta, který byl a je doposud žábou na prameni, která blokuje reunionu Led Zeppelin a která znemožňuje milionům lidí ještě alespoň jednou vidět tuto událost naživo."Thousands of emotions we've been through last six weeks."
Během dalších songů vidím letmé úsměvy při pohledu Planta na staré kolegy a kamarády Johna Paula Jonese a Jimmyho Page, který vidí jak jim to pořád jde a jak by to zase mohlo skvěle fungovat. Čím dál častěj střihá pohledem po Jasonovi Bonhamovi, synovi Bonza, který dotahuje výjimečný příběh kapely. Bubeník, na kterého čekali 30 let, až dozraje do stadia, kdy bude moci plnohodnotně zastoupit otce. Syn, který má vytetované všechny pověstné znaky LZ a který doprovází kapelu srdce svého otce, který v roce 1980 nešťastně zemřel se své role zhostil dokonale a dělá čest svému jménu. Všichni členové kapely mu evidentně fandí. Na průhledné bubny Ludwig sype nálož úderů přesně po vzoru svého otce a nejlepšího Plantova kamaráda. Plant každou písní jakoby roztává a je vidět jak si to užívá.
Since I've been loving you pokračuje v uvolňujícím duchu "and there are some songs, that must be here" Dazed and confused z počátků, kdy jako dvacetiletí nezkušení mladíci pobíhali po pódiu a poznávali velký svět. Page vytahuje smyčec a slzy se mi derou do očí. Pohled Planta na kámoše Page hovoří za vše. Nedá se to dost dobře popsat, ale vidět šedivého Jimmyho, jak hraje totožné tóny jako zamlada je jako cestování v čase. A Stairway to heaven a Robertův zlomený hlas toto rozpoložení podtrhuje.
Ještěže přichází uvolnění Song remains the same a Misty mountain hop před závěrečnou masáží. Kashmir je totiž monumentální, scéna strašně dobrá, zážitek! No a Whole lotta love a oslava Rock and rollu na závěr jakbysmet.
Tento výborně vystavěný koncert hrdě řadím mezi ty, na kterých bych chtěl být. Podobně jako Queen ve Wembley, Johnny Cash ve Folsom Prison, Nirvana unplugged, atd. atd. Je skvělý vidět, jak to i po tak dlouhý době funguje pořád stejně a jak to v průběhu koncertu zejména Plant zjišťuje a do tváře se mu vtírá úsměv. Každý ví, že už se podobná akce nebude opakovat a dávají do toho všechno. Pro fanoušky priorita č. 1.
"Well, well, well, so I can die easy."
Žádné komentáře:
Okomentovat