5. den: Víno, sůl a kultura

Po nevalné snídani, stejně jako je nevalný celý hotel Bio jdeme na košt do Vinakoper. Cestou se ještě stavujeme v obchoďáku v Baby centru, kvůli kterému Káťa nemohla dospat. Vidina kočíku Joolz day studio v dvojkombinaci za 680 EUR byla velice lákavá. Bohužel to byla pouze cena sporťáku a tak to jdeme zklamaní zapít.

Ve vinařství, kde máme domluvenou degustaci za 10 EUR/os. nás vítá Tina. Čekáme ještě na párek Finů, kteří jdou s námi. Prohlížíme sklepy včetně sudu na 41427 tisíc litrů vína.
 Vinakoper produkuje ročně 4 mil. litrů vína na 590 hektarech v pěti různých oblastech, 85 % pro prodej ve Slovinsku, zbytek jde na export do USA a Evropy. Základní nám neznáme typy jsou: červený Refošk, bílá Malvazija a sladký Cipro, považovaný za poklad, jelikož se urodí jednou za tři roky a pěstují ho na 0,37 ha.

Vše samozřejmě končí degustací

zmíněných vín, které si posléze kupujeme v obchodě za příznivé ceny. Zajímavostí je samoobsluha, kde si přijdete ke stojanu stejně jako u benzinky a čepujete jeden ze dvou bílých a dvou červených druhů vína přímo do kanystrů, které jsou také ke koupi. Pro jistotu bereme tři litránky Chardonnay.

Na pokoji vorážíme, dojídám zbytek pljeskavice s ajvarem a kajmakem v lepinji ze včera, jíme olivy. Pak usínám a Káťa pracuje na nabídkách kočárků, s jejichž prezentací mě poté seznámí.

Cca v 5 se rozhodujeme, že se pojedeme podívat na Sečovljské solné pánve. Jsou nejseverněji položené středozemní a jejich rozloha je obrovská. Po dvaceti minutách a kilometrech platíme 7 EUR/os. vstup a procházíme se mezi jednotlivými bahnitými obdélníky, kterých tu jsou stovky.
Právě zde se doposud po staru získává sůl odpařováním mořské vody a následným shrnováním tenké vrstvy na dně dřevěnou radličkou. V muzeu, do kterého dorážíme po dobrém kilometru chůze, shlížíme půl hodinový dokument o původu a současnosti tohoto nelehkého řemesla. Pak jdeme na střechu domu, odkud je lepší výhled na ptactvo. Žije tu neuvěřitelných 270 druhů ptactva a tato oblast má nejen kulturní, ale především přírodní hodnotu a Slovinci jsou na ni právem hrdí. Ještě kupujeme nezbytné suvenýry – půl kilová balení soli a sedáme do auta směr Piran.

Toto krásné městečko leží nahečmané na kopci a cesta pěšom do centra je pěkný sešup uzoučkými cestičkami a schody. Vycházíme přesně na náměstí Tartiniho (italského skladatele).
Vše je čisté, upravené, bílé a mají i brezglutenski sladoled J. Procházíme nejdříve jednu a pak druhou stranu pobřeží až dozadu pod hradby s cílem najít pěknou kvalitní restauraci, kde si dáme rybu. Po shlédnutí nespočtu meníček sedáme do restaurace Delfín, ovšem když otevřeme nabídku, koukají na nás třicet let staré fotky jídel. Bez skrupulí odcházíme a jdeme, tak jak to bývá, do první restaurace, kterou jsme viděli před dvěma hodinami, Restaurace Park situované překvapivě v pěkném parku.

Je to za rohem od vyhlášené restaurace Pirat, která je jedna z nejlepších v Piranu, ale nám se tam nelíbilo. Dáváme kalamáry s bramborem a s blitvou a orátu s grilovanou zeleninou a cpeme se k prasknutí. Todle byla dobrá volba.

Poté nás čeká výšlap k autu, které jsme nenechali v placených garážích, ale o sto metrů dále cestou dolů do Fiesy. Myslíme, že jdeme správně, volíme cestu do kopce přímo za restaurací Park a stáčíme to doleva do schodů. Vycházíme ale úplně na druhém kopci, za to máme překrásnou vyhlídku na noční Piran.

Po krátkém bloudění se již v autě ocitáme ve Strunjanu, pak už nacházíme ztracenou cestu do Koperu. Jsme hotoví po náročném dni, Káťa ještě pracuje na kočárcích a jdeme spát.

4. den: Lipicán

Vstáváme si klidně pozdě, po devátý jdeme na snídani, kde si necháváme dodělat vajca, protože došla (Káťa to říkala). Vydatně snídáme a razíme na exkurzi Kobilarnji Lipica, jedné z pěti nejlepších evropských škol na výchovu koní a nejstaršího hřebčína na světě s tradicí od roku 1580 (tak proto ten kód na wifi lipica1580).

Mají tu 400 koní, na světě celkem 5000, kteří se dožívají od 25 do 35 let. Občas „střelí“ nějakou klisnu za 15 000 EUR, hřebce neprodávají, i když mají nabídky přes milion EUR. Je to státní podnik a vydělávat nepotřebují. 60 zaměstnanců, 12 jezdců, kteří musí každý den projíždět 60 hřebců – každý má své koně, jezdci se mění výjimečně v čase dovolených. Pěkná exkurze (12 EUR/os.), kde nám ukázali v podstatě všechno, včetně dvou muzeí a nejcennějšího koně, potomka slavného koně, který jel na olympiádě v Los Angeles 1984.

Minigolf vynecháváme, protože je v dost špatném stavu, Škocjanské jeskyně, které jsou méně turistické a více dobrodružné než Postojná a pouze 6 km odsud vynecháváme taky, máme dost ze včera a jedeme se ubytovat do Koperu, do hotelu Bio, který je coby kamenem dohodil od VinaKoper, kam jdeme zítra na exkurzi. Pokoj je typicky nejdál a nejvýš co může být. Chvíli vorážíme a jedeme si projít město a najíst se.

V obchodním centru Planet Tus necháváme vůz a jdeme se najíst do food courtu. Sarajevská čevabčárna nás nalákala na pleskavicu, sudžuk a čevapi.  

Hrozně jsme se přecpali, ještě se stavujeme v baby centru, kde se utvrzujeme v rozhodnutí, že místo Mutsy IGO koupíme kočárek Joolz Day a míříme pěšom do 10 minut vzdáleného centra Koperu. Titovo náměstí i okolní miniaturní uličky jsou moc hezké.

Na molu dáváme 100% mangovou a malinovou zmrzlinu a přes bludiště uliček se prodíráme zpět. Vycházíme přesně u fotbalového stadionu pár minut od nákupáku, kde ještě kupujeme nějaký proviant. Musíme dávát pozor i na chodníku, který sousedí s cyklostezkou, po které tu jezdí i motorky. Na recepci v hotelu fasujeme sklenky na víno a led, jelikož na pokoji nejsou ani sklenky ani lednička. Jsme docela vyřízení, Káťa je kousek od zablokování zad, tak provádí pár posledních cviků. Sklenka vína, film a usínáme.

3. den: Továrna na masy

Ráno nás vítá deštěm a tak se dost rozhodujeme, zda nezměníme plán. Nakonec se ale přece jen vydáváme k tektonicko-ledovcovému Bohinjskému jezeru, největšímu ve Slovinsku. Konkrétně míříme k lanovce, která nás doveze 1535 m.n.m. na vrch Vogel. Stiháme lanovku v jedenáct a jedeme (13,5 EUR/os.), protože kamery shora věstí dobrý výhled. Překvapila nás rychlost, kterou jsme se na vyhlídku dostali, nic pro lidi trpící závratěmi, což jsme z části i my. 

Fotíme pár fotek krásného výhledu na jezero a okolní hory a než projdeme budovou lanovky, abychom se prošli po okolí, jelikož tento bod je základnou pro horské túry, začíná strašně lejt.

No nic, fotky máme a jedeme hned v půl 12 zase dolů. Myslíme, že jsme byli poslední lanovka, která měla dobrý výhled, teď už leje fakt fest.

Nasedáme do auta a ujíždíme všem českým turistům směrem zpátky přes Bled na Ljubljanu a konečně k Postojnské jeskyni. To co spatříme nás celkem nemile překvapuje. Obrovské parkoviště zdá se nenabízí jediné volné místo. Chceme stihnout prohlídku ve 2, máme to tak tak, ale brzdí nás Maďar, který třikrát vystupuje u závory na parking, něco zkoumá a vůbec neví. Tak vystupuju, zmáčknu červené tlačítko velikosti grepu s nápisem Press to get parking card a posílám ho dál. Pořád leje, Kátě nateklo do bot, ale jsme ve frontě. Prohlídku nestíháme, ale další je za půl hodiny, bereme i český audio, jsou tu na všechno připravení. Zažíváme masovou turistiku v nejnavštěvovanější jeskyni na světě. Za 200 let tu zdejší jamu navštívilo 35 milionů lidí. Později se dozvídáme, že v sezoně je průměrná návštěvnost 3000 lidí denně, roční denní průměr je pak 500. Když vidíme, jak vláčky každou půl hodinu do jeskyně pumpují skpiny asi 200 lidí podle toho, jakým mluví jazykem, trochu se nám to příčí. Z dalších dat namátkou: teplota 8 – 10°C, tlak a rosný bod nevím, túra trvá 1,5 hod. a jede se tam i zpátky vláčkem cca 3,5 km.

1,5 km jdeme pěšky a to co je zde k vidění asi opravdu nemá obdoby. Obří rozměry jeskyně s překrásnou výzdobou můžou Postojné závidět asi všechny jeskyně.

Na všem se tu vydělává, profi fotky z vláčku 6,5 EUR, audio guide 3 EUR, parking 3,5 EUR no a konečně vstup 28,9 EUR (včetně hradu Predjama, samostatné vstupné o euro méně).

Zpátky na čerstvém vzduchu bez deště míříme na poslední výlet dne, a to hrad Predjama.

Je to 9 km a je to velice zajímavý hrad bludišťového typu, zbudovaný v ústí jeskyně vysoko nad malou řekou Lokve a nalepený na skále. Tato řeka se vlévá do Jadranského moře, zatímco řeka Pivka, protékající Postojnskou jeskyní, se vlévá až do dalekého moře Černého. Mimo jiné se pod hradem nachází druhý největší jeskynní komplex ve Slovinsku a do jeho části lze nahlédnout, když sejdete po schodech dolů pod hrad. Obzvlášť zajímavé to tu musí být v období pořádání rytířských slavností.

45 minut jízdy nás dělí od obce Lipica, kde bydlíme v hotelu Maestoso přímo uprostřed hřebčína. Naši pozornost zaměstnává fakt, že všechny druhy stromů v okolí nemají špičky. Jehličnany jsou jakoby ustřelené a listnáče nemají dorostlou korunu, tomu moc nerozumíme.

V hotelu vyjíždíme do prvního patra a zjišťujeme, že jsme pouze o 8 schodů výše. Po ubytování si dáváme večeři, kde nás moc neohromili servisem, ale jídlo šlo. I když chili paprička na pizze mi srolovala jazyk až do krku. Spí se nám špatně, protože mě jednak bolí záda (od tří ráno), jednak jsem naštvanej z negativní odpovědi z Rakouska ohledně pokuty (to se ale dalo čekat a od teď za tím děláme tlustou čáru, v porovnání s loňskou Ájurvédou to je prkotina) a jednak Káťu ruší kecy Němců a řev jejich dětí z vedlejšího pokoje. Řeší to špuntama do uší.

2. den: Pobled

Vyspáváme do půl 10. Jdu běhat a Káťa mě doprovází k jezeru, kde kupuje proviant na snídani. Po 6 kilometrech a půl hodině rekognoskace terénu kolem jezera jsem zpět a královsky snídáme a pijeme to šáňo ze včerejška. Lehce po jedenácté vyrážíme na okružní cestu. Míjíme ohromnou Vilu Bled, někdejší Titovo letní sídlo. Cesta vede mezi stromy různými zákoutími. O turisty a také Čechy tu není nouze. Jedni z nich nás fotí s vymalovaným pozadím kostela Sv. Marie na ostrůvku a hradem tyčícím se na 100m vysoké skále nad jezerem. Tenhle obrázek byste vymysleli jen při pomyšlení na ultra romantiku.

Přicházíme k půjčovně lodiček, která je o dvě eura levnější než ostatní a navíc je to k ostrovu nejblíž, takže se nenadřu. 10 EUR na hodinu za takovýto výlet je fér. Po krátkém osahání vesel za to zaberu a překvapuje nás, jak to jede rychle.

Káťa fotí vůkol a za 10 minut parkujeme na ostrově. Skoro dochází k situaci jak vyšité z Neváhej a toč. To když mám jednu nohu v lodi a druhou na molu. Takřka v provazu se mi na poslední chvíli podaří loď přiblížit zpátky, jinak bylo o zábavu postaráno. Vyšlapujeme pár desítek schodů a kocháme se výhledem z pod kostela, na jehož špici neustále turisti zvoní na zvon. Dávám jedno a Káťa si jde pro zmrzku, bohužel jí zklamou, není bezlepková. Na čas parkujeme lodičku zpátky v přístavu a pokračujeme dál přes travnaté pláže, mola, olympijské veslařské centrum, jakési divadlo, zrekonstruovanou Vilu Zlatorog a další krásnou vilu. Najednou vidíme rybáře, jak s něčím zápasí. Po chvilkovém boji tento Čech vytahuje jak se později dozvídáme metrového kapra o váze 22,5 kg. To je macek.
Za cvakání fotoaparátů všudypřítomných Japonců nebo Korejců se jdeme posilnit před výšlapem na hrad do restaurace s krásným výhledem na vyšperkovanou plovárnu a jezero – Grajska Plaža. Káťa si dává salát s flákem grilovaného tuňáka a já houbovou polívku. Škoda, že nám při odchodu sdělují, že mají nabídku bezlepkových těstovin.

Výšlap na hrad, který se zpočátku jeví jako strašný není vůbec hrozný a za 15 minut jsme na místě. Prohlídka hradu za 9 Eur/os. je pěkná, za zmínku stojí samozřejmě hlavně ten pobled z více než 100 m nad jezerem.

Po sestupu dolů nás ještě čeká nákup na večer a na ráno v Mercatoru a pak už uchození po cca 7 hodinách dorážíme dom, právě když začíná pršet. Jídlo, víno, film, spát.

1. den: You don´t need it

Po pěkném dni v Podbořanech, kde jsme slavili hned troje narozeniny (30. Danuš, 49. Dana a 75. bábi) jsme se u babičky perfektně nasnídali a vyrazili k cíli dne – slovinskému jezeru Bled.

 Zvolili jsme cestu přes Plzeň, Německo a rakouský Salzburg, protože přes německé dálnice to trvá stejně dlouho, ale je to o 160 km delší. Sedmihodinová cesta ubíhala jako po másle bez problémů. Cestu nám zpříjemňuje hudba, konkrétně všechny písně od S, které máme v knihovně – shuffle moc nevyšel. Stavíme minimálně. Ovšem druhá zastávka na pumpě u Salzburgu se v pozdějších konsekvencích jeví jako osudová. Z okrskových silnic se dostáváme před první velkou a tak se ptám na vinětu. Ani po opětovném ujištění a vysvětlení, že jedeme až do Slovinska maník za pultem nemění svou odpověď a i potřetí opakuje: „No, you don´t need it.“ Je nám to divné, ale pokračujeme dále a koukáme, jestli ostatní auta rakouskou známku mají nebo ne. Je to tak půl na půl. Veliká, veliká chyba byla nezeptat se na další pumpě.

Celou cestu horami lije jako z konve, stavíme na tankování kousek před hranicemi. Benzín tu stojí o 30 centů víc než v Salzburgu, a to 1,61 EUR, což je velká raketa. Kupujeme měsíční slovinskou vinětu za 30 EUR a čekají nás hranice. K našemu nemilému překvapení nás Rakušáci odstavují a ptají se nás, kdepak máme známku. Docela vytočený svádíme vinu na toho blbce na pumpě, ale samozřejmě nám to není nic platný. Vytahuju kartu, ze který policajt sosá 120 EUR s doporučením obrátit se na jejich vedení a zkusit dostat peníze zpátky. Cítím, jak se mi roluje něco kolem uší, jo je to jitrnice.

Do Bledu dorážíme ještě opaření po 7,5 hodinách a 560 km ve čtvrt na 7. Bydlíme v pěkném apartmánu Muznik 15 minut chůze od centra. Vybalujeme a píšeme srdceryvný dopis na rakouské dálnice v naději, že by se v nich něco pohlo a peníze nám vrátili. Pak už se jenom kocháme krásou jezera Bled a jeho okolí. Večeříme v restauraci Peglezn hned vedle hlavní silnice. Večer otevíráme svatební šáňo a dárky k prvnímu výročí svatby a spíme.

Roadtrip 2014 - Slovinsko a chorvatský ostrov Cres

Složení: Káťa a já
Vůz: Seat Leon
Najeto: 2180 km
Náklady: Cca 1700 EUR včetně pokuty, bez ubytování v Lublani, nejedná se o levnou dovolenou, pokud si s sebou nevezmete paštiky a konzervy

K prvnímu výročí svatby jsme se rozhodli podniknout poněkud méně náročnou cestu do Slovinska a na chorvatský ostrov Cres. Původně plánovaná destinace Portugalsko se odkládá, jelikož jsme ve 20 týdnu a nechceme létat, takže jak se zpívá: „Někdy přííííštěěěé.“

Slovinsko je přirovnáváno k Rakousku nebo Švýcarsku a k Balkánu má opravdu daleko. Tato krásná země může nabídnout jak moře, tak hory a ledovcová jezera, rozsáhlé jeskyně, které jsou nejnavštěvovanější na světě, nesčetné vinohrady i lázně. Tady se nám určitě bude líbit.

Ostrov Cres leží ve vnějšího pásu Kvarnerských ostrovů, v jeho severozápadní části. Celková rozloha ostrova je 405,78 km² a spolu s ostrovem Krkem je největším jadranským ostrovem. Má výrazně protáhlý tvar, od mysu Jablanac (Glavina) na severu až po mys Suha na jihu měří 66 km, široký je 2 - 13 km. Svoji délkou se na Jadranu řadí na druhé místo za ostrovem Hvar. Pobřeží není moc členité, až na lokalitu Pánta Križa. Pár ostrůvků leží pouze u jihozápadního pobřeží (Zeća, Zaglav, Galiola, Visoki).( Wikipedia) Zajímavostí je, že se zde nachází hnízdiště Supa Bělohlavého a že se na ostrově dají nalézt místa naprosto nezasažená turismem a jen zčásti zasažená civilizací. Žije se tu prostě ještě po staru. Pitnou vodu čerpají z Vranského jezera, které leží nad hladinou moře.

Festivaly 2014

Letos jsme za to vzali a červencové víkendy věnovali třem festivalům. V následujícím výčtu si čistě pro své statistiky vedu jejich názvy a navštívené koncerty včetně hodnocení jako ve škole:

Rock for people
Android Asteroid
Petebox

Karlovy Vary International Film Festival
Istanbul united - 2
Zejtra napořád - 4

Colors of Ostrava
Robert Plant and The Sensational Shape Shifters - 1
Bastille - 2