3. den: Továrna na masy

Ráno nás vítá deštěm a tak se dost rozhodujeme, zda nezměníme plán. Nakonec se ale přece jen vydáváme k tektonicko-ledovcovému Bohinjskému jezeru, největšímu ve Slovinsku. Konkrétně míříme k lanovce, která nás doveze 1535 m.n.m. na vrch Vogel. Stiháme lanovku v jedenáct a jedeme (13,5 EUR/os.), protože kamery shora věstí dobrý výhled. Překvapila nás rychlost, kterou jsme se na vyhlídku dostali, nic pro lidi trpící závratěmi, což jsme z části i my. 

Fotíme pár fotek krásného výhledu na jezero a okolní hory a než projdeme budovou lanovky, abychom se prošli po okolí, jelikož tento bod je základnou pro horské túry, začíná strašně lejt.

No nic, fotky máme a jedeme hned v půl 12 zase dolů. Myslíme, že jsme byli poslední lanovka, která měla dobrý výhled, teď už leje fakt fest.

Nasedáme do auta a ujíždíme všem českým turistům směrem zpátky přes Bled na Ljubljanu a konečně k Postojnské jeskyni. To co spatříme nás celkem nemile překvapuje. Obrovské parkoviště zdá se nenabízí jediné volné místo. Chceme stihnout prohlídku ve 2, máme to tak tak, ale brzdí nás Maďar, který třikrát vystupuje u závory na parking, něco zkoumá a vůbec neví. Tak vystupuju, zmáčknu červené tlačítko velikosti grepu s nápisem Press to get parking card a posílám ho dál. Pořád leje, Kátě nateklo do bot, ale jsme ve frontě. Prohlídku nestíháme, ale další je za půl hodiny, bereme i český audio, jsou tu na všechno připravení. Zažíváme masovou turistiku v nejnavštěvovanější jeskyni na světě. Za 200 let tu zdejší jamu navštívilo 35 milionů lidí. Později se dozvídáme, že v sezoně je průměrná návštěvnost 3000 lidí denně, roční denní průměr je pak 500. Když vidíme, jak vláčky každou půl hodinu do jeskyně pumpují skpiny asi 200 lidí podle toho, jakým mluví jazykem, trochu se nám to příčí. Z dalších dat namátkou: teplota 8 – 10°C, tlak a rosný bod nevím, túra trvá 1,5 hod. a jede se tam i zpátky vláčkem cca 3,5 km.

1,5 km jdeme pěšky a to co je zde k vidění asi opravdu nemá obdoby. Obří rozměry jeskyně s překrásnou výzdobou můžou Postojné závidět asi všechny jeskyně.

Na všem se tu vydělává, profi fotky z vláčku 6,5 EUR, audio guide 3 EUR, parking 3,5 EUR no a konečně vstup 28,9 EUR (včetně hradu Predjama, samostatné vstupné o euro méně).

Zpátky na čerstvém vzduchu bez deště míříme na poslední výlet dne, a to hrad Predjama.

Je to 9 km a je to velice zajímavý hrad bludišťového typu, zbudovaný v ústí jeskyně vysoko nad malou řekou Lokve a nalepený na skále. Tato řeka se vlévá do Jadranského moře, zatímco řeka Pivka, protékající Postojnskou jeskyní, se vlévá až do dalekého moře Černého. Mimo jiné se pod hradem nachází druhý největší jeskynní komplex ve Slovinsku a do jeho části lze nahlédnout, když sejdete po schodech dolů pod hrad. Obzvlášť zajímavé to tu musí být v období pořádání rytířských slavností.

45 minut jízdy nás dělí od obce Lipica, kde bydlíme v hotelu Maestoso přímo uprostřed hřebčína. Naši pozornost zaměstnává fakt, že všechny druhy stromů v okolí nemají špičky. Jehličnany jsou jakoby ustřelené a listnáče nemají dorostlou korunu, tomu moc nerozumíme.

V hotelu vyjíždíme do prvního patra a zjišťujeme, že jsme pouze o 8 schodů výše. Po ubytování si dáváme večeři, kde nás moc neohromili servisem, ale jídlo šlo. I když chili paprička na pizze mi srolovala jazyk až do krku. Spí se nám špatně, protože mě jednak bolí záda (od tří ráno), jednak jsem naštvanej z negativní odpovědi z Rakouska ohledně pokuty (to se ale dalo čekat a od teď za tím děláme tlustou čáru, v porovnání s loňskou Ájurvédou to je prkotina) a jednak Káťu ruší kecy Němců a řev jejich dětí z vedlejšího pokoje. Řeší to špuntama do uší.