1. týden: Warm up
Zvládám úplně v klidu na pásu v budapeštskym hotelu. Je tu běh Fartlek, což je ze švédštiny a znamená to, že každý tři minuty na tři minuty zrychlíš. Sobotní běh, který je vždy ve znamení delších běhů, proběhl ve vánici, až mi omrzl plnovous :) Ještěže jsem si v budapeštským outletu koupil nepromokavý kalhoty, jakožto i další parádičky.
2. týden: Fundamentals
Zase je to celkem v pohodě, běhám už venku a téměř pořád to směřuju na Hamerský rybník, protože běhám večer a tady je aspoň na půlku vidět. Pondělní výběh po nedělní oblevě proběhl v Krčáku na ledu, což byla onanie. Doma to skřípe, skrze to, že přijdu z práce v 6, nakrmím a vykoupu Vénu a jdu na hodinu běhat, přijdu v osm, nestíhá se jídlo, film a jde se spát. A tak volím do budoucna co nejvíc ranních běhů.
3. týden: Laying the groundwork
No a tady první a třetí den je naprd, lehký trápení a poprvé přemýšlím, jaký to bude posléze, až tam bude větší nálož. Druhej den dávám jedenáctku se sparingpartnerem Barym,, kterej se do programu pustil se mnou, takže to aspoň uteklo, nicméně pace v tomto a středečním běhu nad 5:10, což je zatím nejpomalejší tempo. Směřuju to často na Brumlovku.
Po čtvrtečním volníčku a pátečním výklusu začínám cítit koleno. Už mě bolí dva roky a jen po fotbalu, teď mě to trochu znervózňuje. Nicméně sobotní 16tku dávám skvostně pod 4:50 min./km a poprvé neodhadnu vzdálenost a přidávám ještě kilák.
Voraz v neděli a nemůžu si ani dřepnout, jak mě to koleno zlobí.
4. týden: Building a base
Běhám pásy v Budapešti, což mi zkresluje celkový tempo. Platí, že tempo na pásu dává tak 20 sekund míň, nehledě na to, že není pod kontrolou uběhnutá vzdálenost. Ale nedá se nic dělat, když cestuju. Pásy se běhají v pohodě, pořád rovina a konstantní tempo, takže klid. Druhej běh skoro nedávám, poněvadž mám za to, že posilka má do desíti a naklusávám tam v devět. Bohužel zavírají o půl a já vysvěluju zřízenkyni za pultem, jak se připravuju na maraton, že potřebuju 50 minut a že teda budu muset běhat po hotelovejch chodbách. Čtvercový půdorys Sofitelu má dobrejch 200 metrů v obvodu, takže celou dobu počítám, že když mě teď vyhodí, kolik ještě budu muset uběhnout koleček na koberci. Nakonec je slečna hodná a nechává mě to do desíti doběhnout. Za to jí náleží bonboniéra, kterou jí ve čtvrtek, kdy dávám plavání, dotlačuju. A v sobotu přichází první double digit run, rozuměj dvoučíselnej mílovej, čili 19 km. Beru to na Brumlovku, pak zpátky Michlí, nahoru na Spořák po Hlavní, dolu kolem ČAFKy a zadem za Intersparem k a Selským Dvorem k Hostivařský přehradě. Tam nahoru, kolem bazénu Prahy 11 na Chodovec a na Starej Spořilov. Tam proběhnu skrz k mostu přes dálnici, seběhnu k T-Mobilu a OBI na Roztyly a zpátky na Starej Spořák a dolu domu. 5:05 min/km. Říkám si, že to bylo tak tak, a že příští týden těch 23 ještě dám, ale pak už to nebude prdel a bude to hlavně o vůli. 26 a víc už bude maso. Pokud se teda nestane zázrak a nohu budou v klidu běhat víc než 2 hodiny. Teď to mám tak, že 13, 15 km je v pohodě, jsem zvědav, kdy budu moct říct totéž o 20, 25 km, tak uvidíme. Naštěstí mě nějakým zázrakem přestalo bolet v pátek koleno. Ťuk ťuk na dřevo.
5. týden: Build strength
Zase pásy a zase Budapešť. Tendle týden je poprvé v kuse až do soboty, bez čtvrtečního crossu nebo vorazu. Kromě úterý, kdy se dává 11, jedu pořád 8. 6 dní v kuse. V sobotu přichází můj dosavadní nejdelší 23km běh. Můj partner ve běhu Bary konečně prolomuje tabu a navrhuje nějakej ten zob. Na to sem čekal a teď už jenom řešíme jakej. Bary jde do rychlýho speedu s okamžitým nástupem, kterej dá v půlce.
Po příjezdu do Hradce se po večeři s Káťou stavujeme do Vitalandu, kde mě školí frajerka prodavačka. Povidám, že chci nějakej gel na dlouhej běh a ona ze mě dělá nazdárka, že jako mám mít nějakej jídelníček, jestli když běžím jdu do cukru nebo čehosi dalšího. Řikám, že nic takovýho nevím, že jsem právě měl mufloní hřbet a že chci ten gel. Prej je to individuální a každej to má jinak. Nakonec se sklidnila a já jdu do energy tyčinky, kterou dávám ráno hned po banánu a sklenici vody. Běžím teda v Hradci. Z Novýho kolem Cikána na Biřičku a zadem pod Brněnskou po lehoučkém bloudění na Kolibu. Běží se mi tak nějak skvěle a od začátku mám perfektní čas kolem 4:30, což mi nějak nejde do hlavy. Těsně za Kolibou na osmým dávám první půlku gelu s pomalým uvolňováním energie. Nedokážu to moc popsat, ale nohy jsou během minuty lehčí a únavu vůbec necítím. Běží se krásně, počasí už třetí sobotu v kuse klasa azuro, navíc běžíš lesy, paráda. Na 15tym mě trochu začíná tahat stehno, protahuju a dávám zbytek gelu. To už jsem doběhl zpátky na Novej a na okruhu z náměstí směrem k lesnímu občerstvení. Tam to točím doprava a po krátké rovince mě čeká poslední dnešní kopec. Ten nějak vydřu a zbývá rovina s mírným sklonem dolůa domů. To je cca 5 km, při kterých už udržuji, pro mě fantastické, tempo 4:39.
No, něco na tom zobání bude, tak zase za týden, bude 26tka.
6. týden: Build Endurance
Po dlouhý době dávám zase Prahu. Poprvé večer osmičku, pak skoro v noci v devět přes jedenáct kolem Hamráku. To proto, že je fartlek po dvou minutách a to se běhá líp na oválu. Trojka je v Krčáku desítka, včetně sviňskýho kopce. Všechno dávám v průměru 4:45. Došlo ke zlomu, easy comfortable pace pro mě je o 15 sekund níž, než když jsem začínal. V pátek obligátní klidová osma kolem Brumlovky a sobotní šestadvacetikilometrovej killer. Ten běžím s partnerem v běhu Barym. Tím jak klábosíme nám to pěkně utíká. Odstartoval jsem proteinovou tyčinkou a zapil dlouhotrvajícím gelem. Na téměř 17.km na Výtoni pícháme speed gel. Bohužel mi nepomohl tak jako minulý týden a zbytek běhu je z mojí strany poměrně trápení. Stejně končíme se slušným 5:04 tempem. Zjišťuji, že mi moje aplikace měří o 5 sekund rychleji než Barymu :/ A viděli jsme kus Prahy, Litochlebák, Chodov, Krčák, Braník, náplavku, Nusle, Záběhlice a jiné. Nohy po běhu bolí fest, ale pořád se to tak nějak dá. V odpoledni, které trávím aktivně, rozuměj, že se nepovaluju nebo nespím, poprvé pociťuji, že se do mojeho lýtka zakousává křeč.
Začátek naprostej hnus, běh v nejhorších podmínkách. Sníh padal s deštěm, navíc jakýmkoliv směrem jsem běžel, pořád mi vítr tu směs vmetával do xychtu. Koukal jsem metr před sebe do země a div si nevypích voči o stromy.
Tendle týden jsem testoval limity a běhal každý den mimo neděle. Vycházelo mi to pozdní běhy kolem deváté večer. Sobota se spáringem Barym proběhla poprvé okolo Hostíku, kde jsme potřebovali nabrat 23 km. Gely oproti minulýmu týdnu celkem fungovali a docela mě prohnaly, takže jsme museli učinit nutnou zastávku na půl cesty v hospodě u Hostíku. Byla to dobrá příležitost doplnit tekutiny. Za dvacku litr točený vody přišel vhod.
8. týden Dress rehearsal
Časově pro mě dost komplikovaný týden, páč jsme otevírali novou restauraci v Praze v Jindřišský a já tam strávil za týden 70 hodin. Nicméně ty tři běhy jsem tam vměstnal včetně úterní třináctky. Dress rehearsal týden byl ve znamení zvolnění. V sobotu bylo celkem zbytečný se vůbec převlíkat na ty tři kiláky. Ty jsem chtěl sfouknout rychle a bylo to 4:18. Nedělní půlmarathon, jako prověrka v půli marathonský přípravy byl za 4:50. Nic extra, ale stačilo. Pak jsem hned vyrazil směr Riga na vytížený pracovní týden. Ještěže příští týden je Recovery.
P.S. Váha jde konstantně dolů, přišel jsem i o to málo svalů co jsem na ruce měl, rozloučil jsem se s Milánkem, jím co chci a kdy chci, momentálně jsem na 80 kg. Během půlmarathonu jsem shodil dalších 1.5 kg.
9. týden Recovery
Tak tendle týden bodnul. Lážo plážo dvoudenní volníčko hned zkraje, pak desítka, aby se neřeklo, cross train, lehká osma a sobotní back on track 26 km, zvládnutých bez gelů, na dvou sójových sucích za hezkých 4:51". Takhle málo km jsem naposledy běžel ve druhém týdnu. Odteď už ale žádný čas na odpočinek nebude, půjde do tuhého.
10. týden Increase intensity
Jestliže minulý týden byl voraz, tendle byl peklo. Třetí týden s největším počtem naběhaných kilometrů. Následky sobotní šestadvacítky jsem pociťoval i v pondělí ráno. Nohy jak konve, to asi z přemíry volna. Osmička se mi běžela hodně blbě a to mě ještě odpoledne čekalo první kolo fotbalové hanspaulky. Tu jsem nějak odchodil, žádný rychlý nohy, ale výdrž slušná. O to větší průser přišel v úterý. Prnví myšlenky na vynechání běhu. Bolest celého těla z nepřirozeného fotbalového pobíhání. Ale NEVYNECHÁŠ. Ta třinácka byla zatím to nejhorší, co mě za deset týdnů potkalo. Po prsa v medu. Takhle nějak si představuji poslední třináctku marathonskýho běhu. Úplný zlo. Myslíš si, že zrychluješ, ale je to přesně naopak. NEZRYCHLÍŠ. Prostě zrychlit už nelze a jen se s časem propadáš na propastných 5:23". Blbý. Taky zvolit na poslední kilák dlouhý seběh z kopce je čirá klukovina. vzal jsem si na cestu 80 Kč, aby mi zbylo na mraženou pizzu a pívo. Celou dobu slyším, jak mi chrastí korunky v kapse. Doběhnu a v kapse najdu jeden kovák, zbytek propadl právě vytvořenou dírou. Naštěstí je to pade a naštěstí je pizza zrovna v akci, takže mi zbyde ještě na Bráníček, kterej je taky v akci. Pozitivní asi je, že jak běžíš a slábneš a slábneš, posiluješ psychiku a vůli. To bude při marathonu potřeba jako magnesium, protože co si budu namlouvat, po 30 km už to o ničem jiným nebude. Bude to chtít gely už i na tydle běhy. Taky asi začít s nějakými proteinovými drinky. Na regenaraci není čas. Běhá se každý den. Do toho dost pracovního vytížení, špatná a hodně nevyvážená strava.
Středa byla peklem, bolí mě i se vysmrkat. Úplně rozsekanej. Zachraňuje mě dvakrát pás ve Vilniusu, rovinka, žádný změny pohybu a tempa. Ve čtvrtek jsem pomalu zrecoverovanej a v Hradci v lese dolaďuju osmičkou formu na sobotní top.
Ten má 29 km. Ráno do sebe cpu nějakou proteinovou kaši, která není moc chutná, ale snad pomůže. Káťa mi dělá doprovodné vozidlo a po osmi kilácích mi doplňuje iontové tekutiny a gely. Téměř třicet kilometrů, zatím nejdelší běh, dávám za 5:14". Od dvacátýho to jde klasicky z kopce. Na 28. se vybičuju k výkonu a myslim si, jak jsem to napálil, pak jsem zjistil, že to bylo za 4:54" :/ Na konci už pletu nohama, ale díky Kátě a jejímu povzbuzování to nakonec dám. A bude hůř.
11. týden Through the wall
Tento týden byl opravdovým prorážením zdi, a to zejména na dvaatřicetikilometrovém martyriu, kde jsme s partnerem v běhu Barym překročili hranice pražského kraje a zaběhli až téměř do Vraného. Přes Krč - Bráník - Zbraslav. Po doběhnutí mám zimnici a klepu se jako osika. Úterní běh vynechávám, jelikož je tam hanspaulka, nahrazuji ve čtvrtek. Ostatní běhy jsou kratší, do 10ti kilometrů a celkem v pohodě.
12. týden Maintain fitness
Už mě to běhání moc nebaví, ale stejně se k běhu dokopu. Tento týden šestkrát. Fotbal byl v pondělí, běh měl jen 6 km, takže jsem to zkombinoval. Ale dostávám se z toho pomalu. Úterní třináctku absolvuji v triku a kraťasech, což je neskutená pohoda po zimních bagančatech. Hned se v krčáku běží líp a z vesela. Za to ve středu ráno přišel sek a zase do kulichu a rukavic. Kdo by řekl, že v sedm ráno potkáte v krčáku tolik běžců. A navíc Cyrila Svobodu :). Pak dvakrát pásy v Blavě a v sobotu s Barym Zahraďák - Hostívař - Petrovice - Křeslice - Průhonice - Hrnčíře - Šeberov - Kunratice - Krč - Roztyly - Chodovec a dom. 29. Na konci to už bolelo a odpoledne probíhá lehká svalová horečka. Potkáváme Babicu :).
13. týden Peak week
Týden jsem začal fotbalem, náhradou za čtvrteční cross training. Ráno mě ještě bolely nohy ze sobotní devětadvácy. Úterý začalo hned z rána 19 km, kde jsem udržoval pomalejší marathonské tempo a oběhl pěkný kus hradeckých lesů. Žádné jídlo, pití, povzbuzováky, nic. Hned po příběhu jsme vyrazili do Vídne na dvoudenní dovolenou, takže jsem nohy zazdil na čtyři hodiny v autě. Nulová regenerace. Hned za pět minut stavíme, protože se klepu a musím něco sníst, je mi blbě. Ve středu mě všechno bolí, leze na mě nemoc a jsem dost unavenej. Káťa mě cestou z Vídně vyhazuje u Koliby v HK, kde se v autě převlíkám a dobíhám po ní dom. Tempo 4:41 jsem nečekal ani ve snu. Večer už mi teče z nosu a kejchám ostošest. Čtvrtek běžím osmičku, stejně jako v pátek s tím rozdílem, že ta první jde hodně ztuha. Na druhou stranu už jsem v pátek zase bez rýmičky, asi se to tím běháním nějak vypotí nebo co.
No a sobotní nejdelší běh přípravy, 35 km, volíme doběh z Karlštejna, kam nás dopoledne srdcařsky hodil Vokoun. Mám s sebou dva gely a jeden speed, kdyby došlo na běžeckou zeď. Ráno sem do sebe napral krůtí wrap v Subway a proteinovou tyčinku, zapil ionťákem. Vybíháme ve 12. Třebáň, Řevnice, Dobřichovice, Lety, Černošice, Lipence, Zbraslav - tady zmokneme jako psi, abysme na dalších 12ti zase uschli, Modřany, Braník, Podolí až k vodárně a pak zpět na Dvorce, kde akorát z doběhu nastupujeme do 118ky, kderá nás hodí domů. Podařilo se nám i pít, v Dobřichovicích v picérce, pak jsme potkali na vlastní oči Klímu, pak na Zbraslavi na náměstí u Vietnamce a ještě na lodi Port podél vody pícháme vynikající ionťák od Rauchu, to se jim povedlo. Nohy jak konve, ale dokázali jsme to. Nejdelší tréninkový běh a nejhorší týden máme za sebou, teď zvládnout ještě ten další a pak už je to lážo plážo.
Dole pod barákem volám Kátě, ať mě jako pustí dom, poněvadž nemám klíče. Ona je ale na Hamru s Vénou, takže si jdu pokoupit pití a banán s jabkem a jdu za nima. Aspoň to rozchodím, mílovou vzdálenost na Hamr jdu cca půl hodiny. Dávám lasagne a pak jdeme zpět procházkou přes Starý Spořilov. Jdu ještě v mokrým smradlavým úboru a je mi trochu fřišno, ale zase jsem to pěkně rozchodil.
P.S. Jestli jsem po první třicítce věřil na 70 %, že ten marathon dám, tak teď je to tak na 90tce.
14. týden Taper week
Neděle po krutým běhu byla kupodivu celkem v pohodě. Jako únava tam byla, ale nic hroznýho. Pondělí mělo bejt taky volno, jenomže úterek je plánovanejch 16 km a večer hanspaulka. Tudíž se volno prohazuje a v pondělí dávám 71 záživných minut na pásu v Tallinnu. Vynahrazuji si překrásným středeční 13km výběhem podél pláže v polském Sopotu. To je jiná rovinka než na kámen Zbraslav. To je jiná motivace. A hned 4:33". Trasu si ještě opakuji na 6,4 km, 8 km z lenosti dávám zase pás. Taky nazouvám nový boty Nike Zoom Pegasus 32 (díky Bary), abych je holky marathonky protáh před tou štrekou. V sobotu mě poslední z dlouhých běhů přípravy, 26 km. Po cestě ze Szczecinu přes Koszalin jsem zpět v Sopotu a plánuji zase obšlápnout místní břehy. Jenže počasí nepřeje, prší a je zima a já nemám výbavu. Takže beru zavděk opět pásu a řeknu vám, 2 hodiny s výhledem do sloupu je opravdu pakárna a řádný brainwash. Navíc kilometrům uběhnutým hezky venku po svých se pás nevyrovná. Nevěřím počtu km ani tempu, ale co nadělám. Mám za sebou poslední běh nad dvacet. Teď ještě doklepat dva lehčí týdny a jde se na věc.
15. týden Taper week
Zase sněží. 25. 4.? Ale jen pár vloček, každopádně je kosa. Pondělí přehazuju na čtvrtek a cross-train - hanspaulku, dávám na místo běhu. Běhám tři pásy ve Tbilisi. Trošku mě postrašily příznaky střevní virózy, bylo mi slabo, ale dostal jsem se z toho pomocí 50gr gruzínské pálenky Cacha. A taky jsem to asi vyběhal. To se mi osvědčilo i v minulých týdnech, kdy na mě něco lezlo. Prostě se jít vypotit při běhu a hotovo. Sobotní devatenáctku se spánkovým deficitem po nočním letu z Gruzie jdu s doprovodným vozem Káťou v hradeckých lesích a je to fajn.
16. týden Race week
Snažím se jíst těstoviny a rýži, ale to už asi nepomůže. Lehká šestka v pondělí a pak poslední delší běh před tou hrůzou v neděli. 14 km směr hostík a zpět. Hrubě neodhaduju vzdálenosti, což se mi stalo teprve podruhý a končím nahoře na Spořilově, dva km od cíle, takže dojíždím busem. Taky zjišťuju, že v kraťasech delší běhy nepříjemně odírají třísla. Vazelína to snad spraví. Dva běhy pak jsou na pásu ve Waršavě a přichází páteční volno, běhěm kterého si jdu na výstaviště vyzvednout startovní číslo 7034 i s batohem. Kupuji památeční tričko. Večer se dám do čtení rad a hned u první končím: "Spěte. Nejdůležitější je spánek dva dny před startem. Jděte spát ve 22:00. Zaklapávám noťas a jdu, je 22:50. Nespalo se mi dobře. Často jsem se budil jakousi nervozitou. Sobotní rychloběh zrychluje tep a s vědomím, že todle byl poslední trénink přípravy začíná s trochou nostalgie soustředění na zítřejší Den M. Testuji, jak se mi poběží se všemy těmi gely, tyčinkami, dokonce tekutým magnesiem pro případ křeče a zjišťuji, že budu muset mít dva gely v ruce, jinak mi spadnou trenky. Večer už v klidu koukáme na hokej, piju vodu a čtu si poslední rady. S Barym voláme ohledně posledních detailů, propriet a taktiky. Spal jsem dobře, Véna vedle asi dvakrát v noci zařval, ale v pohodě.
Marathon 8. 5. 2016 9:00 h
Budík ráno na šestou vyzvání a budí mě spolehlivě. Jedu dle nacvičených postupů. Záchod, váha. Před během a po 111 dnech přípravy 81,1, BMI 24, Fat mass 19.6 %. Pití po malých doušcích asi litr tekutin. Dávám pytlíček magnesia z DMka, rozpustný céčko, zakusuji takovou cereálno výživnou energy tyčinku, smoothie banán-pomeranč-hroznové víno. Lepím bradavky, mažu se vazelínou a Káťa mě maže padesátkou zátylek, ruce a nohy. Oblékám dres a boty, připravuji playlist, sluchátka, aplikaci, vypínám refresh aplikací v pozadí, abych nevybil baterku, loučím se a vyrážím zúročit ty hodiny, dny, týdny a měsíce dřiny a odříkání. Věřím si, máme naběháno, koneckonců, je to běh jako každej jinej, hlavně se z toho neposrat. V busu nasedám k Barymu v 7:40. Probíráme, co nás čeká a nemine, co jsme všechno prožili a jak to dopadne. Na Muzeu už potkáváme řadu marathonců a čím dál níže jdeme, tím více na nás doléhá atmosféra. V zázemí už vidíme celou řadu národností. Různé propriety, které ani nevíme na co se používají. Jsou tu profíci, amatéři, mladí, staří, atd. Na Ovocném trhu ještě házíme sichr piss, fotíme se a postujeme poslední hashtagy a řadíme se do koridoru. Teď už to jde ráz na ráz, shluk lidí, lehká nervozita. Co nás asi čeká? Jaký to bude? Dáme to? Začínají hrát tóny Vltavy a dav se hne. Chůzí jdeme 8 minut až ke Staromáku a je to tady. Běh. Spouštíme aplikace, dáváme high five a jdeme do toho. Začínáme pozvolna, první 4 km to ani jinak nejde. Běží se přes most, za kterým hned asi dvacet lidí močí. Zlatej náš sichr piss. Pak Valdštejnskou na Karlův most, tady si fotíme a kocháme se asi nejhezčími výhledy, které maratonec může ve městě vidět. Má to teda něco do sebe. Je těsno, takže se nedá přidat, ale to je dobře. Začít se má pomalejc, nepřepálit začátek. Někdo běží bosej a v kiltu, někdo v běží jako banán, někdo zase v kostýmu Marilyn Monroe. Ti co běží s čínskou zástavou jsou většinou fakováni. Za Mánesovým mostem jsme svědky prvního pádu, ještě jeden nepříjemnej pak přijde na 18. km, ale oba běžci to rozchodili. Běžíme po nábřeží na Vltavskou, do Libně. Tady potkáváme prvního elitního odpadlíka, renegáda, Keňan to nějak nerozdejchal a teď smutně postává opřenej o lampu. Co se mu asi hodní hlavou. Co ho asi čeká doma. Pokračování bídy po neúspěchu nebo ještě něco horšího? Je mi ho líto. Ale běžíme dál a zpět k Hiltonu, tunelem a do Pařížský. Tudle trasu poběžíme ještě jednou. Pak Příkopy, k Národnímu divadlu. Na Václaváku potkáváme první fandící, Káti rodiče, ségra a Luki. To bodlo, hned se běží líp. Ve Spálený ještě vybíhám z koridoru a na pět sekund jdu pozdravit do Subway. 
Podruhý během krátký chvíle tak musím dobíhat Baryho. Tempo, který jsme zvolili ale není nijak závratný, takže se to dá. Běžíme stabilně cca 5:10. Nábřeží, meziplínek u Železničního mostu do leva pod Nuselák a zpět. Tady to máme nazkoušený z přípravy. A potkáváme i první Baryho příznivce, Zuzku se sestřenicemi. Klasický plácačky a jdeme dál. Další meta je půlka. Tu dáváme za 1:50 h. U podolský vodárny se taky já potkávám s milovanou ženou a Vénou a dáváme selfíčko. Zase dobíhám Baryho. Probíráme, jak je to s tempem, kdy už doběhneme pacemakera 3:45. Když ho smázneme, budeme pod 3:40, páč jsme vyběhli se skoro 9ti minutovým zpožděním. Zahlídneme ho cca kilák před námi, když se míjíme před otočkou na Dvorcích. Do konce závodu ho ale nedoběhneme. Před Palačákem se ještě jednou fotím s Vénou a ano, znovu dobíhám Baryho a kousek před mostem na Smíchov zase potkáváme Zuzku. Občerstvovačky jsou cca po 2,5 km a už je hojně využíváme. Hezky do chůze, voda, ionťák, houbička, zjišťujeme trik si houbičku strčit zezadu za límec. Za Andělem nás povzbuzují fanynky, běžíme až na Lihovar a zpět. Všude je mraky lidí, všude hraje hudba. Na třicátým zase potkáváme Káti rodinu i Káťu s Vénou a pak i Zuzku. Dáváme banán, pomeranč, pítí, chlazení. Pořád dokola. Pořád neúnavně držíme tempo. Nic nás nebolí, žádná krize, neustále někoho předbíháme a když nás někdo předběhne, je to štafeťák. Příprava se vyplatila. Ty běhy ve sněhu, v blátě, v dešti, se třema vrstvama na sobě, to se teď všechno vyplácí a žene nás neomylně k cíli. Ještě jednou to bereme do Holešovic a Libně. Na 40tym mě povzbuzuje kolegyně z práce Joanna, která nečekaně přišla a nenechala si ujít pohled na běžící reklamu na Subway. Krátce potom jsme svědky nepříjemného obrázku, kdy o týpka na zemi pečuje asi pět lidí a on brečí a řve, že na to nemá. I todle se zažije, když běžíš marathon. Od 35.km už dost lidí jen jde nebo se plouží. Taky dost lidí má krvavý tričko na bradavkách, nechápeme, proč si to nezalepěj a takhle trpí. My ale jedeme solidní tempo a říkáme si mety, za kterými už to bude dobrý. Ještě ten tunel, ještě ten kopec za ním, ještě k mostu a jsme doma. V Pařížský už je to velká euforie a neubráníme se spontánním výkřikům. Jeden běžec odpajdává dvěstě metrů před cílem s křečí. Plácám tátu, mámu, sourozence, mávám na Káťu s Doskym a už špurtujeme do finiše, kterej s Barym protínáme jako správný parťáci zároveň.
Čas 3:41:03 (5:14 minut na km) nám utekl jako voda. Ten pocit se těžko popisuje, je to velká úleva a splění předsevzatého cíle, který stál strašně úsilí, času a vůle. Ale rozhodně to za to stojí. Jakmile jsme ovšem protli cílovou pásku a zastavili se, takřka okamžitě se dostavila bolest a únava, na kterou jsme za celý závod neměli pomyšlení. Žádná maratonská zeď, žádný running high, to nás minulo, ale v cíli se to plně projevilo, přeci jen, nejsme iron mani. Dostáváme medaili, fotíme se na fotku za deset éček, fasujeme tašku s pitím a thermo folii, loučíme se a jdeme za svými fanoušky. V cíli je vidět, že někteří šli opravdu na krev a jsou úplně vyřízení. Některé odvážejí v bezvědomí na rudlech. U piva na stojáka, protože musím pořád pochodovat, rozebíráme zážitky z druhé strany. Všichni si to dost užili a nepopírali i místy dojetí. Potkali jsme se dostkrát, všude se dostali, omezení nebylo tak stritkní, jak jsme si mysleli, Find my friends a telefonáty zafungovaly skvěle, proto jsem taky měl ty sluchátka, jinak je mít na hudbu na běh je, myslím si, nesmysl.
V celkovém pořadí nám náleží 1518. místo a mezi amatéry 646. To není na první start vůbec k zahození. Říkáme si, že je to rozhodně poslední marathon, ale kdo ví. Teď je třeba si od běhání odpočinout. Nastává otázka, co pak?
P.S. Po příchodu domů dostávám foot massage, kecá, kdo říká, že na ní není vůbec nic. Zázračná mast Artrin vyhání rychle úvanu ze svalů a já jsem za dvě hodiny jako jura. Horší je druhý den, kdy bolest stehenních svalů omezuje chození ze schodů nebo sed. Ale rozběhávám to na hanspaulce, kde slavně vítezíme a potvrzujeme, že fotbal nemá logiku, to už je ale jiný příběh.
P.P.S. Druhý den po marathonu je na stehna možná o trochu horší, ale co už.
Oddřeno
Žádné komentáře:
Okomentovat