This is the end, Navigator friend, the end...19.12.2012

Tradiční a tentokrát již osmý vánoční koncert oblíbené skupiny Navigators jsem navštívil potřetí. Potřetí jsem také v Lucerna Music baru seděl hned nad pódiem a vše tak měl jako na dlani. Mezi fanoušky se řadím od Openair festivalu 2010, kde jsem považoval jejich koncert od 16 hod. mezi nejlepší z celé akce. Od začátku se koncert slušně rozjížděl, díky neúnavnému hecování frontmana Honzy Pospíšila. Navigators zapojují diváka hned od začátku, člověk si pak koncert díky výjimečné atmosféře více užije a nemá z něj jen euforii ze závěrečné gradace. To mě na nich baví. Honza neváhal skočit při třetím songu Now mezi diváky a obejít všechny kouty publika rapujíc španělsky. Posléze se na pódium dostalo i několik fanoušků, kteří si mohli zatančit a zazpívat se svými oblíbenci.
Jedním z vrcholů večera byla skladba Happy v nezvyklém podání výborného Martina Svátka.
Koncert byl super, měl ale v pozadí drobnou pachuť. Výtečné promo, které v podání Václava Vydry aka Marselluse Wallace z Pulp Fiction, lákalo na koncert z vln Expres radia a slibovalo, že po konci budou všichni odcházet jako pěkně spokojení parchanti, zmiňovalo, že to bude na dlouho poslední koncert kapely. Každý si patrně myslel, že si skupina dává čas na natočení nové desky, kterou by všichni s nadšením vítali.
To co si nepřipouštěl snad nikdo ale při děkovačce vyplynulo naplno na povrch. A to, že Navigators odehráli svůj poslední koncert a nejspíše ukončují svojí kariéru. Loučení bylo dojemné a nikdo z účinkujících se slzám neubránil. Po první děkovačce sice ještě zazněly tóny známých skladeb, poté už však DJ Robot utnul vše co bylo s Navigators spojené a lidé se loudali opaření domů.
Pro mě byly všechny spekulace vyřešené tím, že jsem u šatny potkal Eriku, která mi konec potvrdila. Nezbývá než doufat, že se vše dá do pořádku a že se tito skvělí muzikanti, co nehrají rock, zase brzy sejdou při natáčení dalšího alba.
Navigators, ou ou ou Navigators, we're calling out!

Celebration day - Led Zeppelin

Navštívil jsem v listopadu tento film v Bio Oko. Záznam pět let starého koncertu srdcové kapely. Pro mě totální top. Rozjezd filmu a první tóny Good times, bad times mě přikovaly olověnými hřeby k sedadlu. Asi proto jsem si první tři songy až tolik neužil, ikdyž Ramble on a Black dog patří k mým velmi oblíbeným. Trochu rozpačitý začátek. Probral jsem se na In my time of dying a právě včas. "Jesus, gonna make up my dyin' bed." Začínala pro mě nejlepší písnička koncertu https://www.youtube.com/watch?v=7dXqn8OE5fo, jenže to jsem nevěděl co bude následovat.

Zlatá Pageova kytara a For your life, změnila doposud mnou nenaposlouchanou skladbu z alba Presence v parádu. Neomylný rukopis LZ. Trampled underfoot pokračuje ve stejném duchu k nástupu Nobody's fault but mine a já si začínám koncert užívat plnými doušky. Áááá áá á ááááá. Koukám kolem sebe, plné kino lidí různých věků a povah. Nikdo se nehýbe, každý kouká na plátno jako na zjevení. Sleduje koncert, který není jen koncertem, ale příběhem. O tom, jak čtyři lidi stvořili největší kapelu všech dob, ale bylo jim dopřáno jen 11 let. Nebo, díky bohu, že jim těch jedenáct let bylo dopřáno. Dostáváme se k absolutně fantastické skladbě No quarter a pomalu ale jistě se dostavuje dojetí.  Vidím jak si každý člen kapely koncert užívá. Pět let práce s tímto materiálem se ukazuje jako dokonale vynaložený čas. Super detaily, střihy, zvuk, záběr zpoza bubnu do haly je jedinečný. Od této chvíle asi nikdo nepochybuje o tom, že vidí jeden z nejlepších koncertů historie. Koncert, na kterém by chtěl být každý. Koncert, na který dostalo lístek jen "pár" tisíc vyvolených prostřednictvím losu. O lístky totiž žádalo 20 milionů lidí! Nedokážu si představit, co to musí být pro Roberta Planta, který byl a je doposud žábou na prameni, která blokuje reunionu Led Zeppelin a která znemožňuje milionům lidí ještě alespoň jednou vidět tuto událost naživo."Thousands of emotions we've been through last six weeks."

Během dalších songů vidím letmé úsměvy při pohledu Planta na staré kolegy a kamarády Johna Paula Jonese a Jimmyho Page, který vidí jak jim to pořád jde a jak by to zase mohlo skvěle fungovat. Čím dál častěj střihá pohledem po Jasonovi Bonhamovi, synovi Bonza, který dotahuje výjimečný příběh kapely. Bubeník, na kterého čekali 30 let, až dozraje do stadia, kdy bude moci plnohodnotně zastoupit otce. Syn, který má vytetované všechny pověstné znaky LZ a  který doprovází kapelu srdce svého otce, který v roce 1980 nešťastně zemřel se své role zhostil dokonale a dělá čest svému jménu. Všichni členové kapely mu evidentně fandí. Na průhledné bubny Ludwig sype nálož úderů přesně po vzoru svého otce a nejlepšího Plantova kamaráda. Plant každou písní jakoby roztává a je vidět jak si to užívá.

Since I've been loving you pokračuje v uvolňujícím duchu "and there are some songs, that must be here" Dazed and confused z počátků, kdy jako dvacetiletí nezkušení mladíci pobíhali po pódiu a poznávali velký svět. Page vytahuje smyčec a slzy se mi derou do očí. Pohled Planta na kámoše Page hovoří za vše. Nedá se to dost dobře popsat, ale  vidět šedivého Jimmyho, jak hraje totožné tóny jako zamlada je jako cestování v čase. A Stairway to heaven a Robertův zlomený hlas toto rozpoložení podtrhuje.

Ještěže přichází uvolnění Song remains the same a Misty mountain hop před závěrečnou masáží. Kashmir je totiž monumentální, scéna strašně dobrá, zážitek! No a Whole lotta love a oslava Rock and rollu na závěr jakbysmet.

Tento výborně vystavěný koncert hrdě řadím mezi ty, na kterých bych chtěl být.  Podobně jako Queen ve Wembley, Johnny Cash ve Folsom Prison, Nirvana unplugged, atd. atd. Je skvělý vidět, jak to i po tak dlouhý době funguje pořád stejně a jak to v průběhu koncertu zejména Plant zjišťuje a do tváře se mu vtírá úsměv. Každý ví, že už se podobná akce nebude opakovat a dávají do toho všechno. Pro fanoušky priorita č. 1.

"Well, well, well, so I can die easy."

Paráda vs. Bronx KKK A 3:4 22.10. 20:15

Report z tohoto velesmolného zápasu, píši 6. prosince, jelikož se na něj Vojta zcela vysral, za což mu zacinkalo 300 do kasy. Ve světle naší současné sestupové definitivy má tento zápas mnohem větší dopad, než jsme si zprvu mysleli. Bude chybět více faktů, je to už totiž nějakej pátek a já byl párkrát v hospodě vypálit mozkové buňky a promazat paměť. Zkusím nějakej vejškrab.

K zápasu jsme nastoupili po 15 gólovém přídělu z předchozích dvou utkání s vědomím, že bychom měli vyhrát, abychom se nedostali do sraček. Soupeř byl na tom podobně, ale disponoval několika rychlonohými a hlavně mladými štírky a zavalil nás střelami hned od začátku. Navíc byl kibicován dvěma trénéry v rozlišovácích Policie ČR. Nestačili jsme v žádném směru, a tak nebylo divu, že jedna z vydařených střel skončila za Mottlikovými zády 0:1

To nás muselo probrat a taky probralo. Kuri rozjíždí akci za akcí a je velmi aktivní. Po pěkném Vachyho uvolnění dává po zemi před bránu, kde Vory překvapivě proměňuje do prázdné :) 1:1

Naše nadechnutí a elán přechází velice rychle ve výdech a studenou sprchu, to když Vachy v lehoučké tísni dává Mottlikovi vedle vápna, který odkopává do lajny. Zdánlivě ztracený míč vrací neuvěřitelně z první frajer ku-klux-klanu do prázdné. 1:2 a my nechápeme jak to tam procpal. Tak končí i první půle, ve které jsme snad i měli pár šancí, ale koncovka vázla.

Druhá půle začala lépe z naší strany a blýskalo se na lepší časy, jelikož ze z pomalu zrekonstruovaného bytu doráží Zbych, který do té doby dohlížel na dlaždiče. Jenže jakmile se převlík, vletěl na hřiště nerozcvičenej, po víčka v medu, na půlce ztrácí nazdárkovsky míč, který putuje nalevo k volnému hráči  z Bronxu, který střílí levičkou zpoza vápna a hraje na Mottlikovy stradiváry 1:3 hodně lacino.

Vypadá to na další prohru, ale nevzdáváme to, chybí půlka půlky a Zbych se po Voryho příhře zleva prosazuje na 2:3, křeše tak naději. Od této chvíle je na hřišti jen Paráda a zaplavuje Bronx jedním útokem a střelou za druhou. Pět minut do konce a naděje asi hasne. Vachy na půli nachází autem tři metry před vápnem Kuriho, zády k bráně. Ten lepí a točí se na levičku, párkrát potáhne, naznačí a pálí dvojema houslema na 3:3 a euforie propuká.

Jsme na koni, v Bronxu by se krve nedořezal. Sázíme vše na výhru a v posledních 3 minutách má ještě Zbych s Kurim dvě slibné šance. No a když zbývá do konce 10 sekund, dostává se soupeř k braku, po kterém se ocitají jejich dva frajtři sami ve vápně a popravují Parádu na 3:4, okamžitě po rozehrávce se píská konec.

Jsme hodně nasraní, nedostat tendle gól, mohli jsme ještě v posledním zápase s Mileniem bojovat proti sestupu a co víc, výhrou si zajistit pětku i do další sezony. Ale takhle šlo už jen o to hovno. To by ale nebyla Paráda, aby si to takhle nepohnojila v posledních chvílích zápasu.

5. A liga: 2. kolo Paráda vs. TJ Spoje Praha 5:3

Paráda 10. září 2012

Na Záběhlické hřiště jsme se těšili jak malí Jardi, ikdyž jsme odsud v minulé sezoně odcházeli jak spráskaní psi. Pěknou procházkou kolem Hamerského rybníka se došoural Zbych s Vachym, ke kterým se připojil Kuri s Káťou a buldočkou Becynkou. Kéž by se tato pondělní vycházka stala v budoucnu pravidlem a my mohli záběhlické kolbiště vyhlásit za Parádní domácí nedobytnou tvrz. Budiž tato výzva předmětem následné diskuze.
Kde se vzal oblečený a připravený Vory opět nikdo neví, Fípa jako již tradičně v dostatečném předstihu čekal na ostatní, připravujíc se do golmanského převleku, jelikož Mottlik se omluvil, bolí ho tříslo. Divák Kubota byl rovněž na místě. Pavel to má co by kamenem dohodil z domova a Losy dorazil na kole. Po jednozápasové absenci se zjevil Vojtyla, následovaný Řezníkem, omluvili se Wydlák a Tom. Počet devíti bojovníků = ideální stav. Diváků bylo požahnaně, borcí z Těžké Demence nás ve štychu nenechali a byli po celý zápas naším sedmým hráčem.
Na soupeře jsme vlítli jak utržený vagouni a dávali obraně pořádně zabrat. Žetonky se rozdávaly po třech minutách, vždy jednomu hráči z útoku, zálohy a obrany takže se parádně točili nejen soupeři, ale i my. Střely, které se nám podařilo vyslat na branku s přehledem vyrážel Pan golman Spojů. Pravda míčů moc neudržel, ale tím kam vytěsňoval naší palbu nám nedal ani čuchnout k dorážce. Už už jsme zvedali ruce nad hlavu poté, co se Zbyšek ocitl sám před prázdnou brankou po pěkných příhrách Losyho a Kuriho. Poprvé za bezbrankového stavu, podruhé za vedení 1:0, když se po asistenci Losyho středem uvolnil Kuri a bodlem z 8 metrů nedal urostlému golmanovi šanci. Zbych, který v duchu již nepochybně přemýšlel, jakou že to oslavu laciné branky do prázdné vytáhne z rukávu, však naložil s tutovkami prachbídně. Vždy si míč nejprve zpracoval a pak nastřelil přemístivšího brankáře. Zejména druhá šance po špatném výkopu brankáře a nezištném tácu Kuriho nás mrzela o to víc, že vzápětí inkasujeme po strašné hrubici Vachyho vyrovnávací goll 1:1. Marné byli snahy naší opory v bráně Fípy hurónským řevem donutit našeho sambymástra odkopnout míč do hajzlu. Místo toho Vacho zkoušel vymotat protihráče a dopadlo to podobně jako v neděli v Kunraticích. Lepidlem Spojený gól po hrubém nedůrazu v obraně střílí plešoun nad rameno bezmocného Fípy a soupeř je na koni 1:2. Únik jeho špílmachra s číslem 8 bez jiné možnosti taktickým stáhnutím hasí Kuri a poprávu inkasuje žluťáka. Pěkné akce se střídají na obou stranách, Zbych to zkouší pěkně zvoleja, Pavel po nadějném čmaňovi promáchl, přes kopírák se toto povidlo i Losymu po jednom z mnoha našich rohů. Losy poté co si dává dlouhý míč vzápětí nasedá na motorku a dává tak vzpomenout svým rychlým úprkům v dorostu někdy v 90. letech minulého století, nicméně golman TJ čaruJ a víc nám v první půli nepovolí.
Víme, že na soupeře máme, je slabší než Stará garda minule a jak hřiště, tak počet hráčů nám hraje do karet. Krátce po hvizdu rozhodčích ze třetí ligy, který dával předzvěst zvýšeným obrátkám ze strany Parády ve druhém poločase se k rychlému vhození autu na půli soupeře dostává Kuri a nádherně načasovaný hod trefuje v plné rychlosti hlavou Zbych, radujeme se 2:2. Vzápětí nás sráží laciný gól na 2:3 opět po nedorozumění obrany. Hra se přelévá a my se tlačíme za vyrovnávacím fíkem, o který se postaral strašnou haluzí z nulového úhlu Zbych, po fantastickém loupáku Vachyho ze zadních řad. 3:3 "Musí se na něj pomalu" dává radu střelec vyrovnáváka spoluhráčům.
Pálíme dál ze všech stran, k výbornému výkonu se nadechuje Kuri, který se po dvou víkendových zápasech ve 40. minutě konečně rozběhal. Po autu nejprve přestřeluje, poté trefuje golmana, který zůstává bezmocně ležet, dostává se i k dorážce, která míří opět do nohou a následně do rohu. Následujícími slovy se omlouvám správci hřiště za přelomenou tyč pod pravým vinglem po pumelici vyslané zpoza vápna. Máme smůlu, na břevnu končí Zbychova hlava, stejně jako závar před golmanem, po kterém Losy nedokázal dopravit míč sítě. Příště to dej klidně ptákem. Když připočteme ještě břevno z první půle po autu Zbycha, máme z toho pěkný cinkilink. Do četných brejků se žene Kuri a je nemilosrdně posílán k zemi, žluťák pro soupeře na sebe nenechává čekat, a měl být víc než jeden. Konečně vstřelujeme rozdílový gól po rozebrání na součástky a příhře Zbycha se trefuje pod klacek Kuri 4:3.
Kuri neúnavně šněruje a po kličce golmanovi je jím sražen a píská se penauta. Pravidlo, že má kopat ten kdo má dva góly nakonec vítězí nad tím, že nemá kopat ten kdo byl faulován a exekuce se ujímá Kuri (Zbych toho času také dvougólový je na střídačce). Nedal a bojíme se dál o výsledek. Řezník zkouší samostatné úniky, které končí na výborném čaroději Spojů a následně na rozích. Fípa nás drží jistými zákroky a když už se zápas blíží ke konci, přichází rozhodující moment. Odražený míč poskakuje od lajny k prostředku hřiště, Kuri pohybem zmate dva soupeře, kteří se následně groteskně srazí a s výkřikem na rtech "Vokurkyyy" trhá pravý vingl na 5:3. Posléze ještě odmítá qatrik, když mu ležící golman nepochopitelně opět chytá míč mířicí do prázdné. Nic už to nemění na naší radosti z vybojované výhry. Následnou nahořkolou rezavou odměnou s pěnou na základně U Rysů posléze nepohrdla většina hráčů. Díky všem, včetně fanoušků, Paráda do tohou!
Góly: 3x Kuri, 2x Zbych
Asistence: 1x Kuri, Vachy, Losy, Zbych

Poplatky: ŽK Kuri, hattrick Kuri

Den 17 – Úterý 24. 7. 2012: Go home

5:30 h budík, v 6 chceme vyjet, ale balíčky se snídaní, nejsou připraveny, ačkoliv jsme to včera 6x urgovali. Výjezd teda v 6:25 a máme jen 2 balíčky. Řídí Luki s Mončou, ostatní spí. Před hranicema se 12 km vracíme do Políkástro, páč nikde jinde nebyl shop. Utrácíme poslední evrá. Cestu zvládáme následovně. Luki projíždí Řecko a Makedonii, Venca Srbsko, Luki Maďarsko. V Makedonii dáváme jídlo, které nás překvapuje velikou levnotou. V Srbsku nás nasírá hajzldědek, kterýmu nechceme platit majlant za hajzlik, dáváme mu zbytek drobných EUR, který odmítá a když odjíždíme, hází je na naše Vitíčko. V Maďarsku se sekáme hodinu na hranicích a trochu se motáme v Pešti. Něco přes 1600 km zvládáme za 17 hodin a v HK jsme hodinu před půlnocí. Déšť nám pěkně vošplongi auto, který nám drželo celou cestu, díky Radkovi za půjčení! Moc jsme si to užili!

Den 16 – Pondělí 23. 7. 2012: Odpočinkový den 2

Snídaně a výměna večerních zážitků. V+K spí do 11ti, pak bazén a voraz. Zase gyros, zase drinky a karty, vaříme oběd, prohlížíme fotky a večer zase karty na balkónu. Tady máme velký zážitek se sarančetem, velkým jako tatranka, který přiskočí na stůl. Hned zdrháme, Káťa projevuje podprahový pud sebezáchovy, svlíká se skoro do naha a lehne na zem. Luki se pak sarančete zbavuje, jediný, kdo sbírá odvahu. Před půlnocí jdeme na kutě.

Den 15 – Neděle 22. 7. 2012: Odpočinkový den

Po snídani jdeme do moře, který není nic moc, něco jako Balaton. Lehátka jsou za 5 EUR. K obědu dáváme obligátní gyros, tzatziki a patatas. V obchodě si lepí Venca jelito na čelo a tak se jde pak radši blbnout do vln. Bazén a koktejly, píšeme pohledy, máme špicovou véču s octopusem, meze, makrelou. Růžové holky se fotí na bílých schodech a po cestě na véču Monča dělá rebélie. Prodávají tu dřevěné votvíráky ve tvaru pyje. Jdeme spát vyřízení a ještě fotíme červánky nad Athosem.

Den 14 – Sobota 21. 7. 2012: Na Chalkidiki

Bez budíku jak rybičky v 9:30 h, v jedenáct odjezd do Thessaloniki (čti Soluně). Po lehkém úletu poslechem Orlíku cesta pokračuje hladce. Prohlídka města dle průvodce, jak jinak, v největším vedru. Luki nás dobře dostal do Kástra (pevnost), ukecal alespoň na 5 minut, poněvadž je tu rekonstrukce a zavřeno. Obchody, cukrárny, Bílá věž – tady nás vytočily paní za kasou, byly to gumy. Platili jsme full charge za 20minutovou prohlídku, bez anglických popisků. Jíme kousek od věže, kde se číšník okrádá o 3 EUR a ještě k tomu máme gyros zdarma. Obtěžuje nás trochu jeden černoch, kterej navazuje Kátě na ruku náramek a pak za něj chce samozřejmě lóve. Trh je zážitek smradu, bordelu a hluku, ale má něco do sebe.

Konečně jdeme k autu, je nesnesitelné vedro. Prohlídka nám trvala 6 hodin. Nakupujeme piptí v Lidlu a jedeme do Sarti, hotelu Stefánia. Po cestě potkáváme auto se spícímdítětem pod zadním oknem a taky posloucháme Jacksona, Káťa se probouzí a povídá: „To je co song, to pecka.“ To je best offka víš… J

V Sarti se ubytováváme, vybalujeme stylem čtyřikrát do auta a pak za odměnu koupačka v bazénu. K+V jdou skouknout pláž. Večer dáváme párečky, rekapitulujeme den, hrajeme prší. Monča blije a postel vrže.

Den 13 – Pátek 20. 7. 2012: Vejšlap na Olymp

Třináctý den výletu, pátek, hezky vyspalí, snídáme lehkou slaninu s vejci od Káti. Chceme vyrazit v 8:30, ale klasika se nám to povede až v půl 11, kdy začíná pařit – značka ideál. Co víc si přát před pětihodinovou túrou do kopce. Vede z Litochora údolím řeky Enipeus, naše cílová destinace je base camp Prionia, odkud se normálně chodí na vejšlap na Olymp, autem je to 18 km klikaticí, nám se nakonec zdá, že pěšky to bylo dál, za to horší cesta. Překonat musíme 740 m převýšení, 9 km, obtížnost Médium. Nakonec to dáváme za 6 hodin, včetně hodinový přestávky na koupačku v ledový tůni, kde plave had. Cestou potkáváme rozmanité hmyzy a housenky. Jde se povětšinou lesem a pochopitelně furt do kopce. Kuri vypráví zážitky z minulých roadtripů, zejména o protivném Čechovi, který se v bulharském kempu Arapyja v Tsarevu neustále vyptával stylem: „Že jsem tak smělý…“. Tu potkáváme pár Čechů, kteří jdou v protisměru. Osloví nás pán. A povídá: „Že jsem tak smělý, vy jste Češi.“ Když se sebereme ze země, kam jsme padli smíchy, slušně jsme mu odpověděli a šli dál. To nejde vymyslet. Po návštěvě jeskyně a monastýru už nás čeká poslední výšlap s vypětím sil a vyřízení usedáme do bistra v Prionii. Máme slanou makrelu, čtyři rezavý vorosený lahvový Amstely u kterých se sekli a nenaúčtovali nám to, hranolky. Je tu vysokohorská přirážka. Je tu i Čech s dcerou, kterou si odváží na Piaggiu (pionýru).

Cestou dolu už musíme stopem, 18 km nedojdeme. Káťa zkouší jednu lesbu, která si vyrazila s holkou na kafe. L+M mezitím hned chytají Kanaďany z Quebecu, všechno fotěj a na každou naší fotku s hmyzem a caterpillarem avatarovým dělají WOW. V+K musí jít dalších 1,5 km k monastýru než jim staví plní Češi ze Šumperku. Lesba nepřijela, s Čechy by museli mít tři děti na klíně. Naštěstí už dvěma zoufalým ušlapaným horalům hned zastaví dva Rusáci (řidič je teda Rumun) s 15letou dcerou z Moskvy.

V půl 7 jsme doma, sprcha, pivko, vínko – 1 bílý, 2 červený. Hrajeme kent a prší. Nastřelený, že jako půjdeme do centra v rytmu kola na prohlídku města. Dáváme grilovanou kukuřici, na náměstí se tancuje kolo ve velkym. K -> M „Di tam, tady máš kapesník.“ Ještěže nešla, je to totiž organizovaný animační program. Mezi diskotékami se potácíme dál na gyros, litránek vína a nejlepší tzatziki a obsluhuje tu paní, co na nás z dálky volá česky. Máme to snad vytetovaný na xychtu? V+M se pokydali olejem, což řeší jar. Zpět Luki nese Monču na zádech a jde se spát.

Den 12 – Čtvrtek 19. 7. 2012: Meteory

V 8 h nehrozí. Místo v 9:30 h vyrážíme v 11:15 h, po nákupu pohledů a fotkou s paní z našeho Vagias studia. Čeká nás 400 km a 5 hodin cesty, s první zastávkou u klášterů Meteora. Cestou necestou dáváme oběd v grilu Vigla ve vísce Trygona. Zprvu se zdá, že neumí do pěti počítat, ale nakonec gastronomická paráda. Pstruh za 5 EUR vyndaný před našimi zraky z akvária, zabitý o hranu přepravky, pražený v mouce. Uvnitř bistra je pinčes ze šesti stolů, hajzl je turek a Káťa na něm má premiéru. Řeckej salát je topf, caciki nic moc.

Trošku znejistíme, kde ty Meteora jsou nebo spíše jak se tam dostat. Prohlížíme Megalo Meteoro Monastery, největší monastýr zde. Mazácky jsme tu v 16:20 h a mají do pěti ve. Vyhání nás přesně, když fotíme poslední fotky z vyhlídky. Stíháme i vnitřek monastýru, je to tu nádherný, určitě stojí za to vidět a mít víc času. Nakonec stíháme i Roussanou monastýr, kterej má do šesti, takže jsme nakonec upletli z hovna bitch. Jde se sem po mostku a turky tu mají na fotobuňku, he? Venca si vevnitř dává hroznou ránu o židli. Celkově má ránu, páč má džíny bez pásku a knoflíku, na půl žerdi a drží mu to ledvinka. Opakuji, ledvinka. Nasíráme se ke skupině Rusů a ve vzniklém zmatku projdeme zadarmiko a nemusíme tak platit každej 2 Evra. A to se vyplatí!

Platíme asi 13 EUR dálnice, cesta je USA shit, krajina masovejch vrahů. Další tři eura spolkne tunel Preveza. Dorážíme do lázeňského městečka na úpatí Olympu Litochoro, kde je to opravdu krásné. Máme trochu klinč, už se stmívá a nemáme moc ubytko, po poptání Lukim ale sháníme Papa Nikolaou guest house, 100 EUR na 2 noci. Procházíme prstem na mapě zítřejší výšlap na Olymp, kupujeme vajca, slaninu a koukáme na fotky a po 12. jdeme spát.