7. den: Teplá

Ráno neobvykle vaničkujeme v polorohové vaně. Pak klasická snídaně v Modrý, píšeme pohledy a než stačíme zaplatit začne pěkně lejt. Schováváme se do cukrárny, kde se ještě dorážíme borůvkama se šlehačkou a cukrem krystal a makovým koláčem. Přes park se přemisťujeme nakoupit do firemní Kolonády nějaký ty suvenýry k snědku. To je za dopoledne všechno co stihneme a v jednu vyrážíme na dnešní dva výlety. Hned zkraje se Káťě dělá v autě blbě, k čemuž přispěje i zcestný navigační systém v našem autě, který volí zkratku, která je sice časově delší, ale za to je to mnohem horší cesta, úzká na jedno auto, s popadanými větvemi a stromy po včerejší smršti, nahoru dolů, serpentínami se po 15ti minutách dostáváme zpátky na hlavní, kterou jsme mohli pohodlně jet celou dobu.

První stop je Bečov nad Teplou, kdo by řekl, co je tu za pěkný hrad. Parkujeme na centrálním parkovišti za pade na celý den a s kočárem se trmácíme do strmého kopce po kočičích hlavách, na jehož vrchu je samozřejmě další parkoviště přímo u vstupní brány, parking hodinový. Hradní komplex nabízí dva okruhy - Zámecký interiér a Relikviář Sv. Maura - jedna z našich nejvýznamnějších památek. Vstup s kočárkem nelze, díky moc. Tak vezmeme za vděk botanické zahradě, která je zpátky dole u řeky u jakéhosi areálu Elektro v.d. Seběhneme kopec a vrátný nás pouští na úzké stezku kolem řeky Teplé, která nás po chvíli dovádí ke vstupu do nám absolutně neznámé botanické.
Hned zkraje stavíme u Královského rybníku, kde jsou zdarma k zapůjčení pramičky. Sundavám boty a ponožky - uvnitř je kaluž a pár koleček po nevelkém rybníčku obkroužím. Za chvíli potkáváme u občerstvení milého pána průvodce, který nás seznamuje se zdejší velice smutnou historií. 1918 tu začal Jan Kodýtek, vrchní zahradník se zkušeností z Anglie budovat na příkaz zdejšího belgického šlechtického rodu unikátní botanickou zahradu, která byla po dokončení v roce 1935 nejvýznamnější sbírkovou zahradou u nás. Zde se vysazovaly stromy z celého světa vůbec poprvé u nás a někdy i v Evropě. Po válce ovšem upadla v zapomnění, belgický rod, jako německy mluvící byl vykázán a zahrada byla rozkradena. Ze skleníkové líhně nových stromů a trvalek, které byly na prodej se stal areál Elektro v.d. a lidi v Bečově na zahradu zapomněli. V padesátých letech se z rybníku stala nakrátko plovárna, ale až do roku 2005 tu zbyl jen močál a zarostlý prales. Nezisková organizace Berkut zabránila úplné devastaci této krajinářské památky a začala s rekonstrukcí. Plán mají na padesát let a po deseti letech je vidno, že se jim ho daří plnit. Je evidentní, že je potřeba více finančních prostředků, aby se celý proces urychlil a je ostuda, že tato zahrada je jedinou, která je nedotovaná státem, a tak se musí vše dělat svépomocí. Pán nám hezky povyprávěl kde co je, mimo jiné i dvě feráty a navedl nás na symbol zahrady, korkovník, který má titul Strom hrdina ČR no. Za ním se s kočárkem drápeme do strmého kopce a na vyhlídce pak provádíme kojení. Je tu hezký klid a nemít kočár a víc času, dá se tu procházet po četných stezkách.

Při odchodu nám neunikne výpis měsíčních nákladů, ze kterých zaráží zejména 8.000 Kč za průjezd areálem Elektra v.d. a 5.000 Kč za to, že Vám vrátný, který tam pracuje tak jako tak zazvoní bzučákem na vchodové dveře a sem tam prodá i lístek. Neznáme detaily, ale todle nám přijde jako naprostý hyenismus.

Vracíme se k autu a míříme do Teplé, dnešního dalšího cíle. Na křižovatce v Teplé to už Káťa nevydrží a vyběhne do konzumu koupit něco, čím si narychlo zaplácne žaludek - párek, snickers, lízátko, taveňák kupuje za dobrých 10 minut, protože před ní paní jedoucí na fesťák skupuje veškerý sortiment.
2 km za centrem je premonstrátský klášter, který byl založený roku 1193 šlechticem Hroznatou. V roce 1950 byl areál uzavřen a přetvořen na kasárna a to až do roku 1978. Poté jej převzal stát, ale neměl peníze, takže proces chátrání pokračoval. V roce 1990 byl konečně navrácen řádu přemonstrátů značně poškozený a zanedbaný. 2008 - 2015 klášter prochází rekonstrukcí, která se dle našeho názoru podařila. Vše je vkusně opraveno, to muselo být práce. Taky se utratilo 490 milionů, z čehož 85 % platila EU a 15 % ČR. Procházíme výstavu a interiér konventu, zatím je vidět, že je všechno úplně nové, a že se s expozicí začíná.
Venku začíná přifukovat, a tak se vyprdáváme na zahradu a hřbitov a jedeme zpátky do Mariánek. Po cestě ještě fotíme pár fotek na balících slámy, které nás doprovázejí celou lázeňskou dovolenou. Ještě nakupujeme nějaké pochutiny, dnes nikam nepůjdeme a strávíme poslední večer na pokoji balením, zobáním, psaním deníku a skouknutím Butche Cassidyho a Sundance Kida.

6. den: Miniatury

Dneska bez snídaně, jenom přezrálý grep, nedozrálé pomeranče a nektarinky bez chuti, které taháme s sebou. Káťa zalívá bezlepkové mysli horkou vodou a za pár hodin se diví, proč jí bolí břuch.

Dneska je plánovaný výlet do parku Boheminium, kam dorážíme poté, co jsme si jeli do Kiku koupit deštníky za 79 ká, protože od rána prší. Jakmile je kupujeme, pršet přestane a do konce dne už nezačne. Moc hezká procházka v Boheminiu, kde se kocháme miniaturami zámků, hradů, stavení a českých památek. Hádáme co je co, ale zjišťujeme, že jsme poměrně marní. Některé věci tipujeme, že snad ani nejsou u nás. Vostuda. Je halt zapotřebí ještě dost dovolených po Česku, abychom zvěděli víc. Všichni říkaj móře, móře a vlastně neznaj ani Čechy naše. Véňa celou expozici prospí a budí se pěkně na cestu zpátky. Stavíme na prasárnu v kebabárně, kterou si vezeme s sebou, protože se uvnitř za A) nedá být kvůli vedru a za B) Venha už je hladový víc než my.
Poté, co jsme se všichni najedli, si na chvíli leháme do postele. Děláme to tak na dovolené často a Vašík nás zpravidla budí po půl hodině až hodině. O to větší je překvapení, když se probereme před šestou po třech hodinách spánku. Dýl už ale spát nebudeme, ať si to tu za ty prachy užijeme. Bereme s kočárem trap a jdeme horní cestou směr Medité. Máme štěstí, že na zahrádce skoro nikdo není, ochladilo se. Skvělý filírovaný flank steak lehtá naše žaludky, olivy, já Špric od Aperolu a Káťa dost dobrej čaj a asi nejlepší bezinková limováda.
Pokračujeme dál za Medité k Ferdinandově kolonádě, kde nacházíme oázu klidu ve velice rozlehlém parku, který ani nemůžeme celý projít. Koštuju Ferdův pramen, zatímco Káťa kojí. Je vostrej a tipuju ho zase na žaludek, takže plivu. Kousek dál jdeme ještě skouknout pramen Rudolfův a železniční most a otáčíme zpátky, máme to přece jen necelé dva kilásky.
Po vydatné procházce uspáváme Vašíka a za popíjení Rieslinku, co nám zbyl z karlovarského Lidle, koukáme na skvělý dokument Filmová lázeň, právě o historii nejvýznamnější filmové události ve střední a východní Evropě.

5. den: Na Kamzík

Vstávám trošku dřív s tím, že si buď půjdu zaběhat nebo začnu psát deník. Pohodlnost zvítězila.

Ráno po omeletě v Modrý velím: "Na Kamzík!"
Intermezzo: U snídaně ani nedutáme, jelikož posloucháme dialog dvou uvědomělých slečen s ještě uvědomělejším dementem vedle u stolu. Jak zpívá Xavier, jsou to xenofobní kryptofašokomoušové, kteří řeší uprchlíky a to jak dostat na svojí petici co nejvíce podpisů. Řecko je prý jednou z vesmírných černých děr, co do něj hodíš, to tam zůstane. Uvědomuji si, jak iritující je začínat větu: "Takhle, vono.." nebo "Já ti to řeknu takhle, jo..."
Podle mapy, kterou jsme si vyfotili je to kousek a je tam i nějaká Slunečná louka. Vedu výpravu s kočárkem pod hotel Esplanade, kde se lesní cesta rozdvojuje. První vede nahoru a schodama, druhá pěknou pěšinkou, takže není těžké uhádnout, jakou jsme se dali. Bohužel jsme teda nevěděli kam vede. Po kilometru, kdy jsme s kočárkem do města bez terénních koleček, které jsme samozřejmě nechali v Praze, šlapali lesem, se cesta stává užší a užší, strmější, kamenitější a zarostlejší. Spícího udrncaného Vénu beru do teplejch i v korbě, Káťa táhne kočár a ujdeme dalších 300 metrů, kde už to dál skoro nejde. Točíme vlevo ostružiním na hlavní příjezdovku do Mariánek, Karlovarskou ulici. Jestli někdo viděl jak jsme vypadli z roští v hodobóžovým oblečení a s kočárkem, musel se štípnout, jestli se mu to nezdálo. Takový idioty by pohledal. No nic, ptáme se Ukrajinky na kole, kde je Kamzík a ona, že jsme v podstatě dobře, ale že je to ještě nahoru atd. atd. Taky nás mohlo napadnout, že Kamzík bude něco nahoře na skále. Doteď nevíme, co jsme tam vlastně chtěli vidět.
Zpocení a poškrábaní jedeme v hice zpátky dolů do města a na pokoj, páč příkrm se blíží. Dneska mělo být hnusně, ale počasí radí nic nevymýšlet a jít na Lido, místní plovárnu v Hamrníkách v lese. Krásná přístupová cesta a okolní les nás navnazuje na příjemně strávené odpoledne, a taky bylo. Šli jsme pěkně stranou na trávu do stínu, krému nemaje jsme se povalovali na ručnících a čerstvě posekané a nesesbírané trávě. Já jsem dal prsa, znak a kraula do půlky a pak doprava, kde jsem vylezl na nuda pláži. K jídlu párek, grilovaný hermoš, pívo z Chodové Plané, zmrzka, co víc si přát.
Poté co se i Véna vykoupal v naší polorohové vaně, jdeme hledat něco k snědku. Poté co prolustrujeme všechna restaurační zařízení, padne volba, představte si, na Filipa. Kátě se tu evidentně zalíbilo a já nakonec kvituji, že je to asi fakt dobrá volba. Sedíme tentokráte vevnitř, páč jsme přišli včas a venku je plno. Uvnitř by se dalo horko krájet, navíc jsme u dámských toalet, do kterých se kopáním dobývá malý spratek mužského pohlaví. Seknout mu jednu...
Cestou domu volím jinou cestu parkem a přicházíme kolem zpívající fontanely rovně přímo k nám. Na dohled od nás vyjde poměrně známá postava a ještě k tomu s foťákem. Říkám z legrace, hele to je Pítr a Káťa říká, no jo, vypadá tak. Oba vidíme na dálku poměrně pendrek, tak jdeme ještě pár kroků a já tvrdím, ne to je fakt Pítr. A je. Lukáš Gabriel tu zrovna fotí něco do práce, zajímavý moment se takhle náhodně potkat. Dvě Plzně v Modré cukrárně nás neminou, pokecáme a prcháme právě včas před smrští, která se blíží zpoza okolních vrchů. Blesky každou vteřinu.
Večer dojíždíme třetí díl detektiva, který jsme rozkoukali včera.

4. den: Kladská

Z vyprávění vím, že Véňa jako hodinky vstává kolem sedmé, je nakojen a spí skoro do desíti, kdy i se i já vykopu z poddeky. Dnes dáváme první ovocnou jablečnou přesnídávku, šest lžiček, dalších osmnáct Káťa, tak skvěle odměřila stogramovou lahvičku na třetiny.
Jdeme na snídani do Modré cukrárny, sto metrů pod námi. Konečně super vajíčka, čaj a servis. Jedeme s kočíkem na kolonádu, kde ochutnáváme Rudolfův a Karolinin pramen (na ledviny a močové cesty) a Křížový (pozor, ten je ostrý, toho jenom trošku, na žaludek). Kupujeme oplatku Kolonáda, což se musí, protože tady se vyrábí, Mozartovy koule a vracíme se na příkrm na pokoj.
Odpolední výlet dne je plánován na Kladskou, kde si procházíme překrásnou naučnou stezkou, za naprostého klidu a ticha a mála lidí. Oběd nedáváme u vyhlášeného Tetřeva, prý se změnil majitel a kvalita šla dolů. Jdeme prostě tam, kde je víc lidí a to je Myslivecká hospůdka, kde na venkovních stolech visí cedule "Samoobsluha" a poté co vejdeme dovnitř, opět překvapíme lelkující personál s cigárem a kafem. Ale kulajda, srnčí svíčková i žebra jsou k snědku, porce velké, takže dobrý.
Zatímco po chvíli najdeme Kátě místo na kojení, já se jdu juknout na hrobku, kde leží Otto Sigismund Princ von Schönburg-Waldenburg. To on si tu místní krajinu zamiloval a nechal vystavět v roce 1875 (až 1912) Lesní lovecký zámeček a osadu.
Zpátky řídí Káťa, poněvadž já měl Chodovárek a stavujeme se ještě po cestě v DéeMku pro příkrmy a osvěžovač vzduchu do apartmánu a v Lidlu pro Riesling.
Pak odpočíváme až do večerní procházky. V Modré cukrárně si dáváme prosecco a bezinkový špric a k Filipovi dorážíme zase těsně před zavíračkou. Ještě stihneme objednat bramborové placky s česnekem a sýrem, ze kterých se vyklubou prachsprosté bramboráky a česnek krkám ještě další den ráno. Káťa čokoládovou pěnu, k tomu sýrové prkýnko, u kterého v poměru cena/kvalita jistě převažuje cena.
Večer dáváme druhý díl druhé série True Detectiva.

3. den: Ve Varu

Budíme se o něco dřív, abychom se konečně nasnídali v tom Thermalu. L a M mají v deset dojít pro auto, aby neplatili za parking o kilo navíc, ale vypadají dost unaveně, takže je ani nebudíme. Po desáté nám vyprávějí, jak včera večer po 40ti minutách došli do letního kina, kde byly zavřené brány. Na film zdarma, který uváděl Richard si našlo cestu 13 tisíc lidí a už se tam nevešli. Tak šli zase zpátky a dali si lahvinku teplého vínka v parku s nohama nahoře.
V Thermalu zjišťujeme, že už nedělají ty klasické vajíčkové, párkové, sýrové snídaně jako loni, že mají jen balené sendviče. Nic pro celiaky. Takže jdeme tentokrát už natvrdo do Ovo baru, kde je celkem hic a čekáme, ale nakonec spokojenost se sendviči, saláty a limonádou.
Cestou zpět ve festivalovém obchůdku před Thermalem se Monče povedl husarský kousek, kdy se zeptá prvního ve frontě, jestli nám koupí programy na památku, to že nechceme čekat ve vedru ve frontě svádíme na kočárek, který duchapřítomně hned přitlačím do popředí. (Později si uvědomujeme chybu, že jsme nekoupili i knihu Příběh festivalu od Evy Zaoralové, mapující celou festivalovou historii. )
V Lobkowicz stanu pícháme ještě ranní nealko pivo a mažeme na příkrm na hotel. Naposledy se potkáváme s Vojtou, který tentokrát večírek zakončil v devět snídaní v Puppu, jeho sestrou Soničkou a Anetou (ségrou Tomáše Jirsy) s manželem Martinem.
Balíme, ládujeme věci do auta v absolutním varu,  ještě stavíme zrobit klasickou fotku u záhonku s datem 5. 7. 2015 a jedeme do Mariánek. Teploměr vokazuje 37 Celsiových stupňů.

Cesta je v pohodě a za 40 minut jsme u Romatic Suites na Hlavní třídě Mariánských lázních. Zjišťujeme, že recepce je ale jinde, takže objíždíme kolem k hotelu Romanza, kde nás vítá bodrá recepční. Ptám se jak to tu tak chodí, ale jsem zpražen větou: "Tak nejdřív občanky, pak penízky a pak Vám všechno řeknu." Zákaznický servis je tu až na prvním místě. Ale nakonec OK, řekla nám co navštívit a zhlavy vyjmenovala 6 restaurací, které jsou, jak si později čekujeme, v top ten na Tripadvisoru. Chceme rychlý hotelový oběd, a tak jdeme hned z recepce naproti do zadní části restaurace, kde vyrušíme kuchaře s uklízečkou jak si válí šunky na židli na place. Číšník nás zdraví světově. "Krrrrrásný dobrý den!" a je rád, že se s nim konečně někdo z kunčaftů baví. Prý je zvykem, že ani nepozdraví, neodpoví jak jim chutnalo a bla bla bla, to nás ani zbla nezajímá. Káťa jde do Caprese, na chvíli nás zarazí otázka jestli z lososa nebo klasika, pak se číšník sám opraví, že si to plete s Carpacciem. Jen tak mimoděk prohodí, že se nám v apartmánu 314 (klíče jsme měli na stole) jistě bude mooc líbit a táhne z něj chlast. Já mám Gazpacho, trochu ostřejší, moc česneku, který cítím až do dalšího dne. Hrom jako prase rozčísne klidnou atmosféru. Pan číšník dedukuje: "Ááá bouřkáá, hned se jdu podívat na Němce, co hlásí, to víte, tady jsou Mariánky, tady je to s počasím jiný." Co nejrychleji platíme a prcháme na pokoj těsně před prvními kapkami, nakonec ale z mraku moc nezapršelo. Pokoj nás přivítal lehkým odérem zašlého koberce, klikou v ruce, plastovou postýlkou, když jsme měli domluvenou dřevěnou, rozmázlým moskytem na bílé zácloně a hlavně cca hodinovým výpadkem proudu. Káťa duchapřítomně dedukuje: "No jistě, neplatili, je vodstřihli, no jistěé." Nešlo se ani dovolat na recepci, takže jsem tam musel pěšom zjistit situaci. Prý vyhořela stanice na Hlavní. Jakmile se vracím domů, už to jde, klika a postýlka se napraví do dalšího dne, takže nakonec dobrý.
Lehký voraz v rozpáleném apartmánu a navečer jdeme projít park, sčíhnout zpívající fontánu, spolu s desítkami německých a ruských gerontů. Je tu přegerontováno. Po asi hodinovém okruhu zakotvujeme těsně před desátou v doporučené restauraci Filip, kde jen tak tak chytáme kuchaře před odchodem. Véna hezky spí v kočárku a my hladoví jak psi. Výborné, tentokrát opravdu, Carpaccio a smažený řízek s bramborovým salátem chceme zaplatit kartou, jenže jde to jenom cash. Takže se ještě cvičně v pantoflích proběhnu třičtvrtě kilometru k bankomatu, protože ten 50 metrů od restaurace nefunguje a o tom, který je sto metrů zatím nevím.

2. den: Umrika

Probouzíme se s lehkým střepem v hlavě, následek sektového opojení a včerejší únavy. Zjišťuji, že jsem si doma nechal vhodnou obuv, a tak budu na burana v pantoflích. Jdeme na snídani a chceme do Thermalu. Tam je ale plno, a tak bereme festivalový deník a snad nás zachrání nedaleký Ovo bar. Tam je sice volno, ale vedro. A nemají vajíčka. Zpruzelí neustálým hledáním místa, kde naplníme žaludky, které se táhne už od včerejšího večera nakonec, jak to bývá, volíme cestu největšího zla. A tou je Restaurace Charlie,  naproti Ovo baru. Dle meníčka, skládajícího se z fotek jídel víme, že tady to bude zlý. Zásadově se jako jediný zachová Lukáš a odmítá tu cokoliv pozřít, nechtěje tak pokračovat v jezení shitů, po včerejším půlnočním zážitku s vypraženým langošem ve vyhlášeném okýnku v uličkách směrem k autobusáku. Jdu do špaget pomodoro, na kterých se snad nedá nic zkazit, Káťa do omelety s žampiony za 149 Kč, Monča nakládaný hermelín za bratru skoro kilo. Pomodori byli spíš aglio, postupně jsem vyndal ze změti špaget asi šest stroužků česneku nasekaných "hezky úhledně" víc než na hrubo. Ostatní si ani za mák nepochutnali, ale co, máme co chceme. Konečný účet dává korunu na vrch drzosti, s jakou si tato restaurace na velmi dobrém místě (které bohužel jistojistě navštíví řada turistů a nabyde tak zkušenosti s úrovní lokální gastronomie) dovoluje nabízet své služby. Nealko lahváč za pade, střik džus voda 75, no celkem jsme o pětikilo chůdší, za to o víc než sto kilo nasranější.
S Káťou se vracíme s Vendou na hotel, Lukáš s Mončou jdou hledat něco dalšího k snědku. My v Tusculu od Vojty dostáváme nabídku lístků na film, která se neodmítá, i když zatím nevíme, co si pod názvem Umrika a kusou informací, že je to indický, máme představit. Naši hlídači, kteří z mise "Najít něco k snědku" přichází s kořistí párku v rohlíku doráží v půl 2, akorát.
Po krátké cestě k hotelu Thermal nám Vojta líčí v kolik přišel a kolik ho toho ještě čeká, je to holt filmová a večírková týdenní každoroční řehole.
Ke vchodu u červeného koberce přicházíme přesně včas, kdy přijíždí dva hlavní herci, režisér a scénárista v jednom a producentka. Fotíme a vidíme je zblízka, díky tomu nám však zavřeli dveře a my jsme dalšíhch 15 minut nuceni čekat ve strašném vedru napáskovaní na deseti čtverečních metrech s další stovkou lidí s lístky.

Po vstupu do Thermálu není od věci se vyfotit u několika zdí s pěkným logem letošního ročníku, na trhání lístků jít úplně zprava, abychom zbytečně neztráceli čas a baťůžkáři nám nezabrali místka, která nám poprávu náleží a už sedíme vedle Vojty, který má evidentně flashback ze včerejší noci či dnešního rána, a tak jde pro vody. Film začíná klasickým představením herců a tvůrců a proslovy. Díky perfektní překladatelce se dozvídáme se, že režisér byl ve Varech před deseti lety jako turista, že se mu tady líbilo a teď je tu s filmem, který vyhrál cenu diváku na Sundace festivalu, slušné. Hlavní herec hrál v Pí a jeho život a druhý herec poskoka v Grand hotel Budapest. Pí si připravil pro diváky překvapení a vysekl na Inda perfektně: Strč prst skrz krk. Za ovací náležejícím pánovi, který sundavá mikrofón jsme pěkně naladění na film. http://www.csfd.cz/film/403850-umrika/
Krásný film, kde nechybí humor, nadšení, smutek a slzy včetně indického remixu songu Thriller nás více než nadchl, ve Varech se koneckonců moc vedle nestřílí.
Jdeme na hotel, kde střídáme hlídače, kteří od Vojty fasují lístky na soutěžní Heil, ze kterého jsou také nadšení. My tři mezitím jdeme nahoru Sadovou ulicí a pak doleva po hřebenu. Teplota tu je o poznání snesitelnější a my se kocháme architekturou. Zpátky dole na kolonádě je hic od rozpálených dlaždic, betonu, asfaltu, takže pádíme domů na koupání.
Všichni se pak scházíme na balkónku, kde diskutujeme filmy, popíjíme Riesling z Lidle a vorážíme. Po desáté Luki s Mončou míří lovit celebrity, konkrétně Richarda Gera do letního kina, kde od jedenácti uvádí Pretty Woman. My dopíjíme nealko šáňo a víno a jdeme na kutě.

Lázeňská dovolená 3. - 10. 7. 2015 1. den: Pokřivený úsměv

Letošní rok jsme plánovali zopakovat poklidnou destinaci ve Slovinsku, jezero Bled. Vzhledem k tomu, že máme půlročního Véňu, jsme nakonec rezignovali na únavnou sedmihodinovou cestu kvůli pěti dnům u vody a po dlouhém hledání ubytování všude možně po Čechách, jsme zvolili Mariánské Lázně. Náramně se nám tak hodila nabídka Vojty Zítka k víkendovému pobytu v Karlových Varech, kde v pátek, v den našeho výjezdu, startoval jubilejní 50. mezinárodní filmový festival.
Ve třech letos více než obvykle předcházela odjezdu organizace, balení a cestovní horečka. Ráno s novým autem na rychlou kontrolu ke známému do autoservisu, rychle domů, nabrat Káťu s Vénou, jet do Pštrosovky ke kadeřníkovi a domů hlídat a krmit plačícího syna a čekat na maminku až přijde z vlasů. Pak pokračovat v hektickém balení a konečně vyrazit nasávat festivalovou atmosféru.
Kolem druhé je již vše pomalu připraveno a já nosím věci do auta. Při první obrátce, kdy jsem vše naskládal do kufru jsem si všiml, že v levé přihrádce jsou žárovky a zimní škrabka z předchozího vehiklu. V tu samou chvíli volá Monča, že jsou s Lukášem v Krušovicích na obědě U Lípy a zda je dojedeme, budou nás totiž ve Varech doprovázet. Dal jsem si jí tedy na odposlech a během vyndavání zavazadel, abych se dostal k rezervě, kam jsem chtěl uložit proklaté žárovky, jsem jí oznamoval lehčí skluz. Hovor skončil, já jsem napakoval bagáž zpět a práskl kufrem. Ten se nedovřel. Matně byl slyšet jen zvuk praskajícího skla. V tu chvíli mnou projel mráz, když mi došlo, že v prostoru pod brzdovým světlem jsem odložil ten telefon. A věděl jsem, že blbý. Nejdřív to vypadalo na sklíčko, ale rychle jsem zjistil, že z tohodle iPhonu už si nikam nezavolám. Je z něj iPhoneV a následující dvě hodiny řešíme, kdy, kde, jak a za kolik dostanu nový. Cestou se musíme stavit v T-Mobilu pro redukci na micro SIM, budu totiž používat Káti starý Samsung, který skoro ani neumím odemknout, natož s ním zacházet. Pak do Applu, kde mi za týden dají za deset tisíc nový. Nakonec vyrážíme o dvě hodiny později, v 5 h, v době největší špičky, kdy lufťáci razí na prodloužený víkend, po karlovarský dvouproudovce. Lepší start letošní dovolené jsme si nemohli přát. Loni v Rakousku pokuta za 3500 Kč, letos mínus 9, co bude příští rok radši ani nevědět. Ale co, nakonec jsou to jenom věci.

Po příjezdu do Varů stavíme u Zítkovic hotelu Tusculum, kde dostáváme pokoj ve třetím patře, kam se Káťa žene s Vénou na kojení a já mám pár otoček s kuframa a všema možnýma serepetičkama, co s sebou táhneme. Přichází Monča s Lukášem, kterým ve srandě s pokřiveným úsměvem líčím, co se mi přihodilo, a že jsem to udělal schválně, abych měl poklidnou dovolenou bez technologií (ta druhá část se nakonec potvrdila).
Po koupání vyrážíme s kočíkem na první karlovarskou procházku do šumu kolonády. Doprava až k hotelu Pupp a vyhlížíme, kde si dát něco málo k snědku a pivu. Bohužel, to něco málo nacházíme až před desátou ve stanu České televize, kde si dávám teriyaki nudlovej salát s kachními prsy, Káťa nemůže bezlepkově jinak než Cézar, dotlačuju to chlebíčkem s šunkou od kosti, hořčicí a křenem, pití  je teplé, a tak ho nebereme. Nutno říct, že jídlo se fakt povidlo. Dělají i burgry, ale fronta nás odradila. Piva jsme se také nedočkali díky nějaké poruše a tak jsme šli zase o dům dál s teď už spícím Vendou.

Nakonec kupuju dvě vychlazený u Vietnamce, Monča bere láhev Britu, který s Lukášem budou lámat na koncertu Lucie u Thermalu, u rozcestníku na kolonádě se rozdělujeme no a míříme zpět na pokoj.
Zatímco Káťa ještě jednou kojí, já se se sklenkou šumivého vína kochám na balkónku ohňostrojem oslavujícím ono významné padesáté karlovarské jubileum. Happy anniVARYsary! Pak se připojí i Káťa, popíjíme a povídáme za vzdálených zvuků známých songů Lucie.