V Thermalu zjišťujeme, že už nedělají ty klasické vajíčkové, párkové, sýrové snídaně jako loni, že mají jen balené sendviče. Nic pro celiaky. Takže jdeme tentokrát už natvrdo do Ovo baru, kde je celkem hic a čekáme, ale nakonec spokojenost se sendviči, saláty a limonádou.
Cestou zpět ve festivalovém obchůdku před Thermalem se Monče povedl husarský kousek, kdy se zeptá prvního ve frontě, jestli nám koupí programy na památku, to že nechceme čekat ve vedru ve frontě svádíme na kočárek, který duchapřítomně hned přitlačím do popředí. (Později si uvědomujeme chybu, že jsme nekoupili i knihu Příběh festivalu od Evy Zaoralové, mapující celou festivalovou historii. )
V Lobkowicz stanu pícháme ještě ranní nealko pivo a mažeme na příkrm na hotel. Naposledy se potkáváme s Vojtou, který tentokrát večírek zakončil v devět snídaní v Puppu, jeho sestrou Soničkou a Anetou (ségrou Tomáše Jirsy) s manželem Martinem.
Balíme, ládujeme věci do auta v absolutním varu, ještě stavíme zrobit klasickou fotku u záhonku s datem 5. 7. 2015 a jedeme do Mariánek. Teploměr vokazuje 37 Celsiových stupňů.
Cesta je v pohodě a za 40 minut jsme u Romatic Suites na Hlavní třídě Mariánských lázních. Zjišťujeme, že recepce je ale jinde, takže objíždíme kolem k hotelu Romanza, kde nás vítá bodrá recepční. Ptám se jak to tu tak chodí, ale jsem zpražen větou: "Tak nejdřív občanky, pak penízky a pak Vám všechno řeknu." Zákaznický servis je tu až na prvním místě. Ale nakonec OK, řekla nám co navštívit a zhlavy vyjmenovala 6 restaurací, které jsou, jak si později čekujeme, v top ten na Tripadvisoru. Chceme rychlý hotelový oběd, a tak jdeme hned z recepce naproti do zadní části restaurace, kde vyrušíme kuchaře s uklízečkou jak si válí šunky na židli na place. Číšník nás zdraví světově. "Krrrrrásný dobrý den!" a je rád, že se s nim konečně někdo z kunčaftů baví. Prý je zvykem, že ani nepozdraví, neodpoví jak jim chutnalo a bla bla bla, to nás ani zbla nezajímá. Káťa jde do Caprese, na chvíli nás zarazí otázka jestli z lososa nebo klasika, pak se číšník sám opraví, že si to plete s Carpacciem. Jen tak mimoděk prohodí, že se nám v apartmánu 314 (klíče jsme měli na stole) jistě bude mooc líbit a táhne z něj chlast. Já mám Gazpacho, trochu ostřejší, moc česneku, který cítím až do dalšího dne. Hrom jako prase rozčísne klidnou atmosféru. Pan číšník dedukuje: "Ááá bouřkáá, hned se jdu podívat na Němce, co hlásí, to víte, tady jsou Mariánky, tady je to s počasím jiný." Co nejrychleji platíme a prcháme na pokoj těsně před prvními kapkami, nakonec ale z mraku moc nezapršelo. Pokoj nás přivítal lehkým odérem zašlého koberce, klikou v ruce, plastovou postýlkou, když jsme měli domluvenou dřevěnou, rozmázlým moskytem na bílé zácloně a hlavně cca hodinovým výpadkem proudu. Káťa duchapřítomně dedukuje: "No jistě, neplatili, je vodstřihli, no jistěé." Nešlo se ani dovolat na recepci, takže jsem tam musel pěšom zjistit situaci. Prý vyhořela stanice na Hlavní. Jakmile se vracím domů, už to jde, klika a postýlka se napraví do dalšího dne, takže nakonec dobrý.
Lehký voraz v rozpáleném apartmánu a navečer jdeme projít park, sčíhnout zpívající fontánu, spolu s desítkami německých a ruských gerontů. Je tu přegerontováno. Po asi hodinovém okruhu zakotvujeme těsně před desátou v doporučené restauraci Filip, kde jen tak tak chytáme kuchaře před odchodem. Véna hezky spí v kočárku a my hladoví jak psi. Výborné, tentokrát opravdu, Carpaccio a smažený řízek s bramborovým salátem chceme zaplatit kartou, jenže jde to jenom cash. Takže se ještě cvičně v pantoflích proběhnu třičtvrtě kilometru k bankomatu, protože ten 50 metrů od restaurace nefunguje a o tom, který je sto metrů zatím nevím.
Žádné komentáře:
Okomentovat