Intermezzo: U snídaně ani nedutáme, jelikož posloucháme dialog dvou uvědomělých slečen s ještě uvědomělejším dementem vedle u stolu. Jak zpívá Xavier, jsou to xenofobní kryptofašokomoušové, kteří řeší uprchlíky a to jak dostat na svojí petici co nejvíce podpisů. Řecko je prý jednou z vesmírných černých děr, co do něj hodíš, to tam zůstane. Uvědomuji si, jak iritující je začínat větu: "Takhle, vono.." nebo "Já ti to řeknu takhle, jo..."
Podle mapy, kterou jsme si vyfotili je to kousek a je tam i nějaká Slunečná louka. Vedu výpravu s kočárkem pod hotel Esplanade, kde se lesní cesta rozdvojuje. První vede nahoru a schodama, druhá pěknou pěšinkou, takže není těžké uhádnout, jakou jsme se dali. Bohužel jsme teda nevěděli kam vede. Po kilometru, kdy jsme s kočárkem do města bez terénních koleček, které jsme samozřejmě nechali v Praze, šlapali lesem, se cesta stává užší a užší, strmější, kamenitější a zarostlejší. Spícího udrncaného Vénu beru do teplejch i v korbě, Káťa táhne kočár a ujdeme dalších 300 metrů, kde už to dál skoro nejde. Točíme vlevo ostružiním na hlavní příjezdovku do Mariánek, Karlovarskou ulici. Jestli někdo viděl jak jsme vypadli z roští v hodobóžovým oblečení a s kočárkem, musel se štípnout, jestli se mu to nezdálo. Takový idioty by pohledal. No nic, ptáme se Ukrajinky na kole, kde je Kamzík a ona, že jsme v podstatě dobře, ale že je to ještě nahoru atd. atd. Taky nás mohlo napadnout, že Kamzík bude něco nahoře na skále. Doteď nevíme, co jsme tam vlastně chtěli vidět.Zpocení a poškrábaní jedeme v hice zpátky dolů do města a na pokoj, páč příkrm se blíží. Dneska mělo být hnusně, ale počasí radí nic nevymýšlet a jít na Lido, místní plovárnu v Hamrníkách v lese. Krásná přístupová cesta a okolní les nás navnazuje na příjemně strávené odpoledne, a taky bylo. Šli jsme pěkně stranou na trávu do stínu, krému nemaje jsme se povalovali na ručnících a čerstvě posekané a nesesbírané trávě. Já jsem dal prsa, znak a kraula do půlky a pak doprava, kde jsem vylezl na nuda pláži. K jídlu párek, grilovaný hermoš, pívo z Chodové Plané, zmrzka, co víc si přát.
Poté co se i Véna vykoupal v naší polorohové vaně, jdeme hledat něco k snědku. Poté co prolustrujeme všechna restaurační zařízení, padne volba, představte si, na Filipa. Kátě se tu evidentně zalíbilo a já nakonec kvituji, že je to asi fakt dobrá volba. Sedíme tentokráte vevnitř, páč jsme přišli včas a venku je plno. Uvnitř by se dalo horko krájet, navíc jsme u dámských toalet, do kterých se kopáním dobývá malý spratek mužského pohlaví. Seknout mu jednu...
Cestou domu volím jinou cestu parkem a přicházíme kolem zpívající fontanely rovně přímo k nám. Na dohled od nás vyjde poměrně známá postava a ještě k tomu s foťákem. Říkám z legrace, hele to je Pítr a Káťa říká, no jo, vypadá tak. Oba vidíme na dálku poměrně pendrek, tak jdeme ještě pár kroků a já tvrdím, ne to je fakt Pítr. A je. Lukáš Gabriel tu zrovna fotí něco do práce, zajímavý moment se takhle náhodně potkat. Dvě Plzně v Modré cukrárně nás neminou, pokecáme a prcháme právě včas před smrští, která se blíží zpoza okolních vrchů. Blesky každou vteřinu.
Večer dojíždíme třetí díl detektiva, který jsme rozkoukali včera.
Žádné komentáře:
Okomentovat