Ráno (10:30 h/původní plán 8 h) jedeme na pravou bosanskou kafu do bistra Biban se skvělou vyhlídkou na Sarajevo. Jedeme tágem, Vitem se nám v těch krpálech nechce šplhat. Holky tu jdou na záchod, ale ten nesplachuje. Káťa teda používá 6 a Monča 3 petky - Monča je půlčík.
Následuje návštěva Sarajevska pivara, kde se vaří pivo tak, jak je to naučili starý dobrý Češi. Ne nadarmo je hned vedle české velvyslanectví. Po povinném pívu jedeme zase tágem a to už podstatně dál, do sarajevského tunelu – muzea věnovanému obětem války a jako pocta tunelu, který byl za války jedinou cestou, jak dostat zásoby vody, potravin a léků do města obléhaného a ostřelovaného Srby téměř 4 roky. Druhým směrem pak putovali ranění. Jsme tu téměř přesně 20 let od začátku obléhání, je to silný zážitek. Po cestě míjíme stále viditelné známky války, děr po kulích a granátech ve zdech paneláků.
Večír jdeme na Sarajevský filmový festival, Nejra nám koupila namátkou lístky na film, dobrá volba padla na Vinylmania: When the life runs 33 revolutions per minute. Ještě se stavujeme v jednom ze dvou sarajevských mallů, Káťa se chce kouknout do Birkenstocku. Holkám to náramně sluší, práskáme se přes kapsu a dáváme flašu vína na terase a je pohoda.
Film startuje napočtvrté po nějakých technických peripetiích. Líbí se nám tu i po filmu, je to letní kino, ležíme si v lehátkách a máme pívo. Došly nám ale prachy a tak se vydáváme na Exchange do Holiday Inn a zpátky na afterparty po filmu, kde se fotíme s režisérem filmu.
Cestou zpět potkáváme 15letou lehkou děvu, s Lukim soudíme, že je to volavka od policie. Fotíme se ještě u nápisu 18th film fest, bohužel se nám nápis na fotku nevešel J
Monča pořád mluví o zítřejším výšlapu, prý má oteklé nohy, dochází nám, že už to takhle na nás zkouší 3. den.
Žádné komentáře:
Okomentovat