Den 5 – Středa 12. 7. 2012: Kus cesty

Poklidnou horskou vesničku Njeguši budí ráno Luk objevem zlatohlávka. Pavouk velkej jako žába se nám promenáduje před stanem, to nás spolehlivě ze stanu vykopalo cobydup. Pakujeme sakypaky a stavujeme se na ranní nápoj na vyhlídku. Tady Monča téměř vypila vosu, která jí spadla do pití. To by byl průser, páč Monča je na todle alergická. Uf.

Jedeme do Nacionalni park Lovčen. U vjezdu Vašek nevidí obrovskou stopku a po chvíli je zastaven strážníkem. Ten jak zví, že jsme z Čech, jmenuje Škodovku, Zbrojovku Brno a je to v pohodě.  2 EUR na osobu je vlezný. Jedeme na krásný výhled u mauzolea Njeguše, černohorského hrdiny. Chce to vyšlápnout něco schodů a nemít moc závrať. Češi tu svačí a docela jim závidíme, páč jsme ještě nic nejedli, a tak spěcháme do Cetinje, někdejšího hlavního města Crne Gory.

Na lavičce se fotíme nad Bokou Kotorskou, která je tu jako na dlani, všude kolem velké kobylky a ještěrky. Cestou z hor se Luki ještě ptá, jestli uvidíme tu Boku, reaguje slovy: „Jazyk je rychlejší než myšlenky.“

Dole v Cetinje zastavujeme u restaurace Kola a ukazuje se, že děláme móc dobře. Monča si dává špagety Carbonnara, Vašek guláš a šopska salata, Káťa s Lukim mix gril za 8 EUR. Když vidíme, co jim přinesli, protáčí se nám panenky. Je to obří porce. Káťa až teď říká, že tam psali pro 4 osoby, za což ji Vašek trochu pokárá. Nezbyde nám, než si jídlo nechat zabalit s sebou a dojídáme to cestou po Albánii. Vše chutná skvěle.

Měníme plán a do albánské Škodry jedeme přes Podgoricu, abychom se neharcovali serpentýdama. Hraniční přechod do země kradených Mercedesů zvládáme za 10 minut bez problémů. Tak jako všechno okolo, je i cesta do Škodry rozestavěná. Na místě v Rajfce měníme prašule a hledáme benzinku, kde berou karty. Jenomže je neberou nikde, za to jich je tak jedna na jeden kilometr. Za městem už ale čepujme a v restauraci se necháváme trochu natáhnout. Red Bull, cola, fanta a dvě vody – jsme zájezd střízlivých – nás stojí 200 Kč, čili 1000 lek.

Řízení v Albánii je zážitek sám o sobě. Z jednoho se automaticky dělají tři pruhy, všichni nás předjíždějí, všude zvířata, na dálnici z ničeho nic v protisměru jede kamion, přes dálnici křižují povozy, atd. Prohlídku Beratu zavrhujeme, poněvadž máme lehkej skluz. Chtěli jsme dojet až na pobřeží, ale to se nekoná. V pumpě ve Fieru se kluci střídají za volantem. Projíždíme Vlorou a Orikumí, ale dělá se tma a blíží se bouřka. Jedeme co to dá až do posledního paprsku světla a dorážíme do hor, do průsmyku Llogaraja. Místo Fshati Turistik nám poradil průvodce a našli jsme ho na poslední chvíli. 8000 lek za bungalov, bazén a snídani bereme, nic jiného nám ani nezbývá.

Po náročném dni, kdy jsme ujeli pěkný kus cesty si dopřáváme zasloužený odpočinek v bazénu, voda je ale poměrně studená. Tak spěcháme do restaurace, sedíme venku a dáváme si domácí výborné červené víno Kalmet za 800 lek litr, sýrový a salámový talíř, zelenina, za 1200 lek, supr. Jak tak pojídáme a popíjíme, vracíme se k příjezdu na samotné místo. Probíráme, zda všichni viděli ve tmě nějaký parohy. A taky, že jo. Koukáme tak okolo sebe a zjišťujeme, že všude okolo jsou ochočení živí koloušci, což dává našemu dnešnímu nocležnému místu jakýsi nádech magie. Tu ruší jenom nějakej mladej výrostek, na kterýho Kuri křikne: „Co děláááá š.“