14. den: To jsem v životě nezažila, randevů s Junákem

V čase 1:20 h se přistihuju jak sedím v pravým úhlu, tep 200, protože mě Káťa právě hurónským řevem „To jsem v životě nezažila“ vzbudila ze spaní. Nadvakrát se mi jí podaří vzbudit, jednou mi všechno převyprávěla a uprostřed smíchu zas usla, napodruhé už si nic nepamatovala a šli jsme na záchod. Dozvídám se, že Káťa dělala servírku a šéf jí řekl, že jí nedá výplatu protože dávala nějakým dětem ice tea zadarmo nebo co, no prostě to byla křivda a Káťa chtěla dát najevo, že s tím nesouhlasí, že i těhotný se dokážou ozvat, ale ve snu nemohla řvát a tak sebrala všechny síly, aby to, co zakřičí fakt bylo slyšet. Povedlo se jí to a Slon je podle mě celý na nohou a já do tří nespím.

Luxusní hotelovou snídani si opravdu užíváme a v půl 9 opouštíme hotel. Za hoďku a něco jsme v Mariboru, kde rychle nacházíme parking kousek od tržnice, kde to přetéká domácími zemědělskými produkty všeho druhu. Cíl této návštěvy je jasný, Stara trta, neboli podívat se na nejstarší rostlinu ušlechtilého vína, která ještě nese hrozny. Je v Guinessovce a je stará 400 let. Úkol jsme splnili a potom co náš čekuju na Swarmu a Káťa jde 300 metrů uličkami sama a mluví na mě, i když já tam nejsem se chvíli hledáme. Pak rychle do auta, je dost vedro, na pumpě kupujeme rakouskou dálniční známku, protože je snad jasný, že jí na dálnici budeme potřebovat. Pak na dvě hodiny předávám volant Kátě, to jsem ale nevěděl, že to bude nejhorší úsek cesty kvůli uzavírkám a provozu. S přehledem to ale zvládá, i v momentě, když mineme odbočku na Graz a musíme se vracet. Zdržujeme se před Mikulovem na 15 minut v zácpě, kdy je zrovna v tento moment na jediným místě cesty 37 °C. Cestou do Brna se dostáváme zpátky do české reality. Pořad Českého rozhlasu Brno Rendez-vous s Junákem nás na dvacet minut naprosto uzemňuje. Volají sem všechny Jarmily a Marjánky a Milady, kterým je přes 70 a mermomocí chtějí někomu zahrát písničku. Způsob jakým to vede tento brněnský herec: „Tož moji milí“ a průpovídky, které u toho vede je tak šílený, že uvažujeme o tom, že to otočíme a emigrujeme. Asi měl zůstat u role majitele bordelu v Dědictví aneb … Jak tohle může v roce 2014 fungovat nemá logiku. V Brně je trochu motačka a končíme v Kauflandu, kde kupujeme svačinu na poslední dvouhodinovku po okrskách do Hradce. V 17:30 po celkových více než dvou tisících kilometrech jsme „doma“. Všude dobře…

13. den: Ljubljana

Vstávám na osmou, protože chci být z práce dřív „doma“. V půl 9 jdu na snídani, Káťa doráží po 15ti minutách a pak mi, když jsem na evalu, píše, jak tam všechno snědla – šest paprik, pět rajčátek, jabrko, nektarinku, dvě porce tuňáka, dvakrát Cottage, dvě porce vajíček, 6 plátků sýra, 5 chlebů, med, marmeládu, máslíčko, tři fresh džusy, konev sypaného čaje, červenej meloun, pět plátků oranžovýho melounu, dvě kiwi, 6 kuliček hroznového vína (!?!). Snídaně tu jsou opravdu královské.

Na evalu vše probíhá v pohodě, místní frančízant Iztok je skvělej. Káťa doráží do Subway na Dunajske cestě na tuňákovej salát, bez glutenu, já mám review se Sandwich artiskou a Iztokem, a pak jí beru na exkurzi po restauraci a zázemí. Pak nás Iztok hází na hotel, kde hoďku do šesti odpočíváme a pak s ním zase máme sraz a jdeme na procházku centrem.

Při konverzaci se symbolicky vracíme k začátku našeho výletu a zjišťujeme, že předevčírem na Bledu vylovili 2,8 m dlouhého sumce. Pro trofej tuto 70ti letou rybu zabili. Navštěvujeme Open kitchen, což je vlevo od tří mostů směrem do starého města.Desítky stánků, kde dělají kuchyni z celého světa, ne zrovna levně, ne zrovna velké porce, ale je tu narváno a jídlo je skvělé. Vyhrává Argentino, panenka je strašně dobrá. Taky dáváme závitky, raw kuličku a pívo a víno, parádní akce, u nás zatím není k vidění, alespoň ne ve frekvenci každý pátek během léta. V okolí hraje na náměstích živá hudba a hodně to žije. Procházíme se po nábřeží a pak starým městem, všechno je tu hrozně blízko a centrum lze projít za půl hodiny. S Iztokem se loučíme v 8 a pak si jdeme ještě na chvíli sednout do centra, abychom se pomalu s Lublaní rozloučili a šli na pokoj balit, protože ráno brzo vstáváme a chceme se pořádně vyspat. V Hradci chceme být co nejdříve, bude to trvat 8 hodin plus zastávky a krátká návštěva Mariboru.

12. den: Slon

Poté co se probíráme mi to nedá a jdu si ještě zaplavat, kupuji proviant za poslední kuny a Káťa zatím precizně balí. Rychle posnídáme a v deset musíme z apartmánu zmizet. Taháme bagáž do schodů a dobře si vzpomínáme na soutěž Stopa Xapatanu.

Jedeme směrem k trajektu, přes město Cres, hlavní město ostrova. Parkujeme ve čtvrti Melin, kousek od cestovky Nykar a apartmánů pod vedením crepsa.com. Procházíme se podél pláže a když vidíme, jak malé pláže,

jestli se tomu tak dá říct, tady jsou a kolik je tu lidí a jaký je vytyčený prostor pro plavání (10x20m) a všechny ty kolotoče, automaty, píčoviny a kulečníky atd. plácáme si pět, že ještě štěstí, že tady neměli volno a jeli jsme do Valunu. Tady by se nám vůůůbec nelíbilo, i když je tu samozřejmě nespočet restaurací a městské miniaturní uličky jsou hodně hezké.

Za 15 EUR kupujeme levanduli jakože suvenýr a Becyně plyšovýho oslíka. Za zbylé kuny, které jsme opět nabyli si dáváme přeslazenou zmrzku, kdy dva kopečky vydají na čtyři české.

U trajektu v Porozině jsme ve 12:50 a čekáme do 13:40 než nás nalodí. Trajekt přivezl 121 aut a přes dvacet motorek, neskutečná nálož nových turistů, kteří sem každé dvě hodiny proudí. Cestou na druhý břeh do Brestové ještě chytáme poslední bronz. Pak jedeme podél pobřeží až do Opatije, kde jednak tankujeme a jednak kupujme v Bille sváču za ceny o 30 % nižší než v obchůdku ve Valunu. Na doma kupujeme tři balení těstovin Barilla za 17 Kč. Z Opatije se vymotáváme díky navigaci, bez ní bychom cestu do Lublaně jen těžko hledali, značky chybí. Jedeme hezkou krajinou až do Postojné a pak po dálnici až do Lublaně do hotelu Slon. Tady nám poté, co si vyndáme vše potřebné vezmou auto a parkují kdesi 500 m v okolí. Pokoj který dostáváme ještě není uklizený, ale je velký a rohový. Místo něj ale dostáváme klasický jednopokojový komfort, a tak se vracíme do recepce a po domluvě čekáme nakonec 40 minut na roháč. Stálo to za to, dvě cimry, koberec a kópelka jak z alabastru. Chvíli vorážíme, já se připravuju na zítřejší eval – hodnocení restaurace Subway, který si tu rovnou odbydu, když tu jsem. Káťa zatím vybírá na Tripadvisoru restauraci, kam půjdeme na véču. Volba padla na Bistro Zvezda na Kongresnim trgu, kousek od hotelu. Cenově vyšší průměr, jídlo a servis senzační. Nemít bezlepka, dáváme něco jako crunchies, 20 druhů pidi pizz s nejrůznějšími příchutěmi. Jen co dojíme, rychlou chůzí směřujeme na hrad, což obnáší 15minutový výšlap do kopce a Káťa mě proklíná.

Na hradě je Movie under the stars, letní kino a od půl 10 dávají poslední kus od Coenů, Inside Llewyn Dawis, což se mně dost líbí, Káťe jen první půlka a pak už je unavená a nebaví jí to. Po konci zase rychlou chůzí tentokrát z kopce a honem do postele. Zvládli jsme přesun a aklimatizaci v Lublani.

11. den: Ahoj Valune

Vstát, záchod, zabrat místo na pláži u člunu, zpátky na snídani, snídaně, pláž, opalování, bójka a zpět, opalování a čtení, obchod, oběd špagety a bezlepková kolínka, psaní reportu, spaní, pláž v 5 a poslední koupání. Z pláže odcházíme až když slunce zachází za kopec a loučíme se s mořem. V obchodě kupujeme pršut, skvělej mix ovčího a kravskýho sýru a olivy. Taky kupujeme pohledy Valunu a Lubenice.

Při přípravě večeře už nás docela štvou sousedi nad námi. V koupelně je místo stropu jenom taková překližka a je slyšet úplně všechno. Co tam předvádí jejich harant je na převýchovu. Poslední večer trávíme doma a poprvé symbolicky pouštíme na 10 minut klimošku. Po vypnutí z ní začíná odkapávat voda na igelitku se špínou, kterou nahrazujeme ručníkem. Koukáme na ne zrovna pozitivní film Never let me go, což nutí Káťu třetí den v řadě brečet.

10. den: Třicítkový vlny

Ještěže máme s sebou roli toaleťáku, páč i druhá role přidělená apartmánem dochází. Den probíhá klasicky, vstávám dřív, zabírám místa, kupuju kulen, sir, lučinu, tekuči jogurt a pečivo k snídani, po které se plácneme na sluníčko. Dneska nás zaujala jedna změna oproti normálu. Jsou totiž vlny, a to až 30 cm. Ty se ovšem kolem jedné, kdy odcházíme na obligátní salát na pokoj, uklidňují.

Je pod mrakem a na pláž se vracíme po čtvrté hodině a zůstáváme asi jen dvě hoďky. Rozhodujeme se, že na jídlo pojedeme zase do Lubenice. Před tím se ale stavujeme na chvíli na wifinu, potřebujeme vyřešit pár mailů. Klasicky si sedneme na lavičku vedle Valunjanky a jedeme si, jenže číšnice to zřejmě zmerčila a tak to vypla. To je nám docela trapný. No nic jedu na datech dál, po chvíli co se jeden z hostů jde na wifinu zeptat to zase zapíná, ale to my už máme hotovo a jedeme úzkou stezkou do Lubenice. Tentokrát potkáváme dost aut, takže často couváme do míst, kde se dá vyhnout. V restauraci Hybernicia si dáváme uvnitř, protože venku je vítr, kuřecí ražniči a prsa na žaru. Tentokrát už za vokurky nejsme a necháváme dýžko i za včera.

Po příjezdu zjišťuju, že v barelu je ještě celkem dost vína a že se může zkazit, než odjedeme, takže lokám za promítání The Impossible, u kterého Káťa dost řve.

9. den: Lubenice objevena

V sedm bez budíku kvůli zvonům vzhůru, ale spíme dál. V půl 8 jdu do auta pro věci na běhání. Beru věci na pláž a klasicky zabírám flek. Vyrážím na okruh – pláž – kolem kostela schody nahoru – doprava dolů k moři – podél moře k Turist biru – 18°kopec nahoru – po schodech dolů – doleva podél moře a nahoru – dolů 18 ° kopec a na konec pláže. Všechny tři kopce beru teda nahoru a dolů. Necelých 16 minut, 2,75 km a jsem zpocenej jak prase. Převlíkám se do plavek a jdu zrelaxovat k bójce a zpátky.

Snídáme zbytky ze včera a pak se od 10 do jedný pálíme na pláži. Menší příhodou je, že když vybalujeme věci, na podsedáku sedí malinkatý štírek.

Vypouštíme ho do kempu, ať si ho užije taky nějakej éter ve stanu. Kemp je tu mimochodem vyšperkovaný. Záchody, umyvadla, sprchy, všechno nové a neustále čisté. K obědu dáváme home made tuna salad a vorážíme. Trochu jsme zaspali a na pláž se dostáváme až  5. Dopalujeme se do půl 7, dočítám 9 kapitolu Subway manuálu a jdeme se domu zkulturnit na výlet do Lubenice, vesničce položené na vrcholu kopce s překrásným výhledem.

Cesta je dobrodružná, opět jednosměrkou, samej kopec, v noci pěkně strašidelný. Dorážíme přesně včas na pár fotek právě zapadajícího slunce. Taky už po nás nikdo nechce 15 kun za parkování, protože je po 8. hodině. Dole, rozuměj tak hodinu pěšky, je pěkná pláž a je tu dokonce i cedule k Modré jeskyni – sem bychom se příště určitě vypravili. Jinak se sem dá dostat lodičkou, která jde půjčit ve Valunu jak již zmíněno výše za 450 HRK na den. Je tu dost aut a dost lidí. Sedáme do Lubeničky Lozy hned pod věžičkou kostela v domnění, že to je jediné místo, kam se dá sednout. Objednáváme teda olivy, pršut a ovčí sýr, protože tu nemají nic teplého a já se jdu projít dál. Kromě toho, že je tu vyhlídka s dalekohledem, galerie a muzeum řemesel věnující se ovcím tu je taky restaurace, která voní grilovaným masem. Vracím se, zobeme předkrmy, který jsou úplně výborný a když je dojíme, jdeme se ještě dorazit kuřecím prsem z grilu. Účet v druhé restauraci zní 99 kun, dáváme 100, protože jsme si s sebou víc nevzali. Je nám to trapný, ale dušujeme se, že už sem nikdy nepůjdeme, takže se to může.

Cesta zpět je rychlá, protože před námi jede slovinský Juha Kankunnen ve Fabii. Už jsme tak unavení, že nejdeme ani na net do Valunjanky a jdeme rovnou spát.

8. den: Ty zvony

Budí nás zvony kostela, zjišťujeme tak, že je hned pod námi. Je 7 h. Spíme ještě hoďku a půl. Pak jdu na pláž zabrat skvělý místo u lodičky a dávám bóji a zpátky. Pak následuje nákup kruhu (chlebu) a kulenu, chorvatského salámu typu chorizo, bez kterého se snídaně neobejde. K tomu nějaký sýr, mazadlo, ovoce a hlavně tekuči jogurt – v Čechách asi ekvivalent není, nejvíc se tomu asi podobá Activia nápoj. Snídáme si hezky s vosami na terásce o rozloze 1 m² a balíme zbytek věcí na pláž. Cestou míjíme kostel, kde se koná nedělní mše a opalujeme se a čteme a koupeme se do dvou. Pak se jdeme do Turist bira poptat na několik otázek. Klimoška se jak jsme předpokládali ovládá dálkáčem, takže slečna volá majitelce a ta nám ho prý donese i s nožem. Výlety se z Valunu konají pouze po vlastní ose po půjčení lodičky (350 kuna na půl dne, 450 na den) nebo kajaku. Modrou jeskyni, farmu na výrobu olivového oleje a shlédnutí dalších pláží tedy odkládáme na neurčito. Po příchodu na apartmán už na nás čeká paní s dálkáčem, ale my víme, že použití klimošky stojí 4 EUR, takže s díky odmítáme. Říká, že teda neoficiálně pro ní za 2 EUR, ani to nechceme, uvnitř je kupodivu slušnej chládek a není to nutnost. Nakonec teda řekne, ať si přichladíme, když nám bude vedro a dává dálkáč zdarma. Paní ještě přidává vizitku z Café Valunjanka, které vlastní dole u vody, tam určitě zajdeme. Dneska není takový azúro, takže po obědě, kdy dojídáme včerejší špagety a dnešní salát se jdeme na půl hoďky natáhnout. Káťa usíná a já dokoukávám dokument Kruhy v obilí, který mě zejména díky posledním deseti minutám nutí k velkému zamyšlení. Mít internet, hned jedu google a heslo „crop circles“, protože mi to není moc jasný. Nicméně v koutu země, kterým je Valun, kde ani když zapnu data internet nejde a baterka na iPhonu mi tím pádem vydrží tři dny, si budu muset nechat nezodpovězené otázky na později.

Ve čtyři jdeme k vodě, dost to pere, ale po hodině se kolem ostrova začínají točit tmavé mraky. Za kopcem hřmí, neprší, ale puňťa už dneska nevyleze, takže balíme a připravujeme se na véču ve městě. Kátě to dost sluší. Ta není úplně levná, ale ani moc drahá. Večeříme v restauraci MaMaLu těsně u moře. Všechny stoly rezervovaný, ale měli jsme štěstí na poslední dva fleky. Začíná pršet, platíme a stavujeme se ještě na kafe a víno v kavárně Valunjanka, kde frčí wifina. Mají tu taky nejlevnější piv. Půllitr vína tu stojí stejně jako všude na ostrově 35 kuna. Na další hodinu nezazní nic jiného než klepání do displeje. Zjišťujeme co nám, za tři dny ušlo. Já teda hlavně fotbal, Káťa facebook a maily ohledně kočárku. Když už lije dost a my mrzneme, běžíme domů, kde si prohlížíme fotky a posloucháme muziku.

7. den: První móře ve Valunu

Vzhůru jsme poněkud brzy, protože sousedé v 7 nejspíš valili na pláž kvůli pěknému počasí.
Jdu se vydělat a čtu si v brožuře o Cresu, kterou jsme vzali z Turist bira. Pernat je spolu s výše zmíněnými vesničkami jedněmi z posledních oáz toho klidu a míru a … kde jsou lidé otevření a pohostinní, žijícími po staru. Myju si ruce a slyším divný kolotavý zvuk, jako když se roztočí kolečko. Otáčím se a fakt. Celá role nového papíru Zewa softis, který je tu určitě vzácností, se nekontrolovaně odtočila na zem, přiskakuji a chytám přesně tak, aby se neutrhl ten poslední kousek papíru, který je nalepený na roli. Všech pět set útržků roluju zpátky a rovnám do úhledné ruličky, ale nevím jestli se mi to úplně povidlo.  Jak jsme řekli, tak jsme udělali a v 9 ráno mizíme. Anica nám ještě nabízí kávu, ale my musíme odmítnout, protože máme spicha v Turist biru skrze ten apartmán. Alespoň nám ukazuje čumkartu z Dobřichovic od nějakých Čechů, co tu taky spali, fotíme adresu a slibujeme, že jí napíšeme z Prahe.

Dnešní den bude horký, parkujeme na kopci a jdeme dolů po schodech. Prohlížíme si apartmán, je menší s miniaturním sezením, ale i s nějakým výhledem na moře, takže bereme a máme po starostech. Valun č.p. 40 je naše. Teda jen jeho část, prostřední. Pod námi a nad námi se bydlí taky. Po většinu pobytu se tu budou střídat rodiny s dětmi. Ještě ale musíme dvě hodiny čekat až se uklidí, tak se jdeme konečně poprvé koupat. Pláž není velká a odpoledne se dost zaplní. Po dvanácté jdeme pro kufry, kryjeme auto povlakem a ubytováváme se. Obědváme v konobě Toš-Juna kousek od nás, jsme totiž asi minutu od centra.

 Všechno je tu minutu od centra. Jídlo a porce nic moc za tu cenu, zítra zkusíme jinou. Jdeme si lehnout na náš flek u lodičky, o kterou se dá skvěle opřít a pod ní se dá uložit pití. Káťa kupuje podložku za 70 Kuna, protože jde o šutrovou pláž a nedá se na ní moc ležet. Já tvrdím, že se do poddá a šetřím. Poté, co po dvou pivech na hodinu usínám, chodím zbytek dne s otlačenými kameny na zádech. Provozuji šnorchling
a s Káťou ploveme během dne třikrát k bóji a zpět. Jedna cesta dá tak sto dvacet metrů, je to výkon. Boty do vody jsou nutností, kousek od břehu jsou ježci, což se na kamenitém pobřeží dá čekat, deset metrů od břehu jsou už tři metry hloubky. Hovíme si až do doby než uslyšíme moravský přízvuk. „Kam to asi tak píchneme, třeba sem že.“ Samozřejmě půl metru od nás. Na rozloze 2 metry čtvereční rodinka se dvěma dcerami instaluje snad všechno co se kdy vymyslelo pro plážové využití: slunečník, křeslo, tři podložky,  nafukovacího delfína, špagetu, kompresor na nafouknutí toho delfína, atd. Nakonec nám ale nevadí a celý den na pláži trávíme v klidu.

Cestou domů kupujeme proviant na vaření špaget. Trháme si z všudypřítomných obřích rozmarýnových keřů taky jednu snítku do foroty, k tomu šalvěj. Do apartmánu je to kus cesty do schodů a já si ji zopakuji, protože jsme zapomněli ty špagety – které jsou pro mě, Káťa má svoje gluten free. Projevuji svůj technický talent a opaluji si všechny chlupy z ruky při zapalování plynového sporáku. Pletu si totiž velký a malý plamen. Ještěže Káťa si s vařičem rozumí. Vaříme s minimem nádobí, které pak myjeme bez jaru a houbičky v umyvadle. Je tu jen sůl, naštěstí máme svůj olivovej olej z Bledu. Káťa pak voráží a najíždí si svůj mořský režim, vždycky po obědě spát. Věnuje se taky kosmetice, já lokám pětivoltovýho Amstela a víno a dopisuju dva dny reportu. Zjišťuji, že je tu problém s vosama, jsou všude kolem, když se otevře pití nebo přinese něco k jídlu. Mají na to čuch. Po odpoledním moři taky zjišťuji, že jsem si spálil kolena, jelikož jak mám napumpovaný stehna, nejdou mi nový plavky ohrnout výš, zítra beru starý. Dokoukáváme fajn film Outsorced a spíme, to že nejde klimoška, není tu jar a houbička a nůž vyřešíme zítra.

6. den: No stress in Cres

Po snídani se pakujeme a mizíme z polorozpadlého ne úplně čistého hotelu Bio. Prvním cílem cesty je chorvatská Pula, kde jsme po půl 1, ve stínu 30, ideální čas na prohlídku města. Stavíme u amfiteátru, kterému místní neřeknou jinak než arena a tadle památka má teda hodnotu.
 Cálujeme 40 kun za mě a 20 kun za Káťu, protože konečně vytahuje při posledním vstupu na nějakou památku, na kterou za tudle dovolenou půjdeme, ITIC kartu. 6. nejlépe zachovalý a 4. největší amfiteátr na světě, postavený za cca 50 let a dokončený někdy 34 n. l. Pojmul až 23.000 diváků a pořádaly se tu samozřejmě i gladiátorské zteče. Sezení je dokonale zachováno a tak se tu doposud pořádají koncerty, k vidění tu byl i Pavarotti, Tom Jones a další. Pořádá se tu Pulský filmový festival a minulý rok tu odehrál Medveščak Zagreb dvě mezistátní hokejová utkání. Druhá nejvíce navštěvovaná památka Chorvatska po hradbách v Dubrovniku. V podzemí je muzeum, po jehož prohlídce jdeme naplánovat další kus cesty do přilehlého parku. 

Vymýšlíme Aquarium ve Fort Verudella, které je sice fajn, ale za každou cenu to asi nemusí být viděno.

 O co méně zajímavá je expozice o to více jsou zajímavé prostory, v jakých se vše odehrává. Jde o Rakousko-Uherskou pevnost z roku 1886, která bývala osázena kanóny, jednou střílnou větších rozměrů na střeše a bývala plná vojáků. Různé katakomby, chodby a místnosti jsou celkem působivé. Trochu nás znervózňuje fakt, že trajekt v Brestové, kde se chceme přeplavit do Poroziny na chorvatském ostrově Cres, odjíždí za hodinu a půl v 15,45 a že cesta trvá hodinu 23 minut. Další jede v 18 hod. a my doufáme, že je to renonc, ikdyž tomu moc nevěříme. Všechno by bylo v klidu, kdybychom tam měli domluvené ubytování, jenže my ho nemáme.

Po cestě, která končí krásnými výhledy z hor na moře a po objetí fabriky s třísetmetrovým komínem sjíždíme serpentinami k trajektu. Stavíme se do fronty cca 20ti aut a já začínám pochybovat, zda se vůbec na trajekt vejdeme. Kupujeme lístek za 115 Kun za auto a 18 Kun za osobu a zjišťujeme, že trajekt jede opravdu až za hodinu a tři čtvrtě. To je na palici, páč nám to ujelo o půl hoďky, ještě vidíme trajekt v půli cesty.

Sedáme do byfé, které je obležené čekajícími turisty. Jde o pizzerii, která nenabízí ani salát, takže jdu Kátě pro bezglutenovej chleba, mazací sýr, med a marmeládu, které ráno chytře nakradla v hotelu Bio. Nedá se nic dělat, najíst se musí. Já dávám vynikající pizzu. Kátě je najednou hodně slabo, tak dává nohy nahoru a espresso. Po takřka dvouhodinové čekačce jdeme k autu právě ve chvíli, kdy vyjíždějí auta z trajektu. Moje obavy, že se nevejdeme byly opravdu jalové. Na loď se vejde v pohodě přes sto aut. Jsme rádi, že jedeme mezi prvními, takže zase první vyjedeme. To přesně potřebujeme, protože nemáme to ubytování a kdo dřív do Cresu přijde, ten dřív mele. Veliký omyl. Nerudný organizátor parkování nás nekompromisně naviguje k našemu překvapení do podpalubí, o kterém jsme netušili, že tu vůbec je. Další frajer, ještě víc nerudnej, protože dělá ve tmě, horku a smradu dole nás navíc strká zpátky dozadu, takže couvu, což mi dělá obrovský problém kvůli zablokovanýmu krku, skoro bořím ocelovou podpěru a jsme v předposlední řadě. To neznamená nic jiného než klasický váhy. Sice budeme vyjíždět poslední, protože nejdřív musí vyjet všichni nad námi, ale sice na druhou stranu vyjíždíme poslední i zespod, protože za námi je už jen jedno auto, takže loss x loss.

Hlavně, že jsme na todle čekali dvě hodiny. No nic, jdeme nahoru, sedáme do první řady, abychom viděli pěkně na to jak jedeme. Bohužel se rozjíždíme na druhou strany a my koukáme na naší záď. Nevadí. Výjezdu ještě předchází představení v podobě štosování aut na palubu, to je něco jako tetris. Nevešla se pouze tři auta, mají peška a čekají další dvě hoďky. Káťa spí, já se 20 minut kochám a jsme na místě. Jdeme do podpalubí, kde je strašný vedro a smrad a čekáme až se laskavě vylodí všech stopadesát aut. Nakonec se mi v podzemí podaří ještě dvě auta předjet, takže vyjíždíme čtvrtý od konce. Vedle nás se v autě schyluje k pravé italské hádce. Holka břečí sotva popadá dech, frajer na ní řve, skoro bourá do podpěry. Jsou to fakt Italové a my jedeme celou cestu do Cresu, cca 40 minut za nima. Hádají se neskutečným stylem, šacujeme to na hádku desetiletí. Nebýt toho, že jedou asi dva metry za autem před nima, docela rychle, a že jedeme serpentimana v horách, kde nejsou svodidla, bylo by to cajk. V jednu chvíli už je vidíme dole, to když se na něj holka vrhla a začala potyčka. Nakonec to týpek vzdal a strhnul to do protisměru na odpočívadlo.

Po zralé úvaze jsme usoudili, že všichni pojedou do Cresu a bude tam plno. Voláme do CK Nykar do Prahy, kterou provozuje rodina Kárných už přes dvacet let, mají tu přes deset vil, jestli náhodou nemají něco nemají, vše je vyprodáno, takže se rozhodujeme jet do Valunu, cca dvacet minut dál jižně. Serpentiny, klesání 18 %, paráda. Na nalezení ubytka máme cca hodinu, než zajde slunce, spekulujeme o spaní v autě, nemáme ale spacáky, nic. Kluk, který vybírá parkovné u vjezdu do Valunu volá mámě a posílá nás za ní, má prý volný apartmán na dvě noci. Prohlížíme ho a je to fakt paráda s krásným výhledem a hned u vody. 150 EUR na dvě noci a to ještě s 30 EURovou slevou, díky, ale to je moc. Prý ale nic jiného nenajdeme. Jedeme ke druhému sjezdu do Valunu, parkujeme nahoře a scházíme pěšky dolů. Kupujeme vodu a letmo se ptáme, zda nevědí něco o volných apartmánech. Bez šance, všechno je plné a my máme nahnáno, břicho tvrdne, spacák nemáme, slunce zapadá. Poslední šance je Turist biro Cresanka, kam nás prodavačka posílá. Tady se opravdu potvrdí, že není nic k mání, dostáváme ale tip na ubytování v Židanici, Lubenici nebo Pernatu na kopci. Jako bonus dostáváme rezervaci na apartmán na pět nocí od zítřka. Rychle se šplháme zpátky nahoru, už se stmívá a je to naše poslední šance. Do vesniček vede cesta rozměrů jednosměrky, potkáváme Nisan Patrol, ale vyhýbáme se v pohodě. Projíždíme Židanici, kde to vypadalo nadějně na dva apartmány, ale jediných dvou živoucích osob na ulici, které tu byli jsme se nezeptali. Poslední šance je teda Pernat, kde končí silnice a končí i světlo. U vjezdu skoro trefujeme dvě ovce, které před námi vyskočily na metr vysoký kamenný val, který lemuje celou cestu. Ptáme se nejdřív turistů, co sedí na balkoně a potom místního chlapa, který nás ochotně zavedl za kouzelnou babičkou Anicou.

Z toho co říká tato čilá osmdesátnice, která vybíhá schody jak nic, rozumíme, že má dva pokoje plné a jeden pro nás volný, že nemáme vyplácat moc vody z bojleru, protože ti ostatní hosti přijedou z večeře z Valunu, že je společný záchod i koupelna. Bereme to i za cenu 35 EUR, nic jiného nám nezbývá, na přespání je to všechno co potřebujeme a co se týče čistoty, je to klec. Prostě jako u babičky. Nebo spíš prababičky. Na spaní nám ještě od sebe dává vodu ze studně a dvě čaše – do který si dávám teplý Chardonnay z Vinakoper. Za dupotu sousedů, kteří právě přišli z večeře jdeme spát a v noci trochu litujeme, že jsme si nevzali teplou deku ze skříně. Mimochodem po zhasnutí je tma, že není vidět ani na špičku nosu. No stress in Cres!

5. den: Víno, sůl a kultura

Po nevalné snídani, stejně jako je nevalný celý hotel Bio jdeme na košt do Vinakoper. Cestou se ještě stavujeme v obchoďáku v Baby centru, kvůli kterému Káťa nemohla dospat. Vidina kočíku Joolz day studio v dvojkombinaci za 680 EUR byla velice lákavá. Bohužel to byla pouze cena sporťáku a tak to jdeme zklamaní zapít.

Ve vinařství, kde máme domluvenou degustaci za 10 EUR/os. nás vítá Tina. Čekáme ještě na párek Finů, kteří jdou s námi. Prohlížíme sklepy včetně sudu na 41427 tisíc litrů vína.
 Vinakoper produkuje ročně 4 mil. litrů vína na 590 hektarech v pěti různých oblastech, 85 % pro prodej ve Slovinsku, zbytek jde na export do USA a Evropy. Základní nám neznáme typy jsou: červený Refošk, bílá Malvazija a sladký Cipro, považovaný za poklad, jelikož se urodí jednou za tři roky a pěstují ho na 0,37 ha.

Vše samozřejmě končí degustací

zmíněných vín, které si posléze kupujeme v obchodě za příznivé ceny. Zajímavostí je samoobsluha, kde si přijdete ke stojanu stejně jako u benzinky a čepujete jeden ze dvou bílých a dvou červených druhů vína přímo do kanystrů, které jsou také ke koupi. Pro jistotu bereme tři litránky Chardonnay.

Na pokoji vorážíme, dojídám zbytek pljeskavice s ajvarem a kajmakem v lepinji ze včera, jíme olivy. Pak usínám a Káťa pracuje na nabídkách kočárků, s jejichž prezentací mě poté seznámí.

Cca v 5 se rozhodujeme, že se pojedeme podívat na Sečovljské solné pánve. Jsou nejseverněji položené středozemní a jejich rozloha je obrovská. Po dvaceti minutách a kilometrech platíme 7 EUR/os. vstup a procházíme se mezi jednotlivými bahnitými obdélníky, kterých tu jsou stovky.
Právě zde se doposud po staru získává sůl odpařováním mořské vody a následným shrnováním tenké vrstvy na dně dřevěnou radličkou. V muzeu, do kterého dorážíme po dobrém kilometru chůze, shlížíme půl hodinový dokument o původu a současnosti tohoto nelehkého řemesla. Pak jdeme na střechu domu, odkud je lepší výhled na ptactvo. Žije tu neuvěřitelných 270 druhů ptactva a tato oblast má nejen kulturní, ale především přírodní hodnotu a Slovinci jsou na ni právem hrdí. Ještě kupujeme nezbytné suvenýry – půl kilová balení soli a sedáme do auta směr Piran.

Toto krásné městečko leží nahečmané na kopci a cesta pěšom do centra je pěkný sešup uzoučkými cestičkami a schody. Vycházíme přesně na náměstí Tartiniho (italského skladatele).
Vše je čisté, upravené, bílé a mají i brezglutenski sladoled J. Procházíme nejdříve jednu a pak druhou stranu pobřeží až dozadu pod hradby s cílem najít pěknou kvalitní restauraci, kde si dáme rybu. Po shlédnutí nespočtu meníček sedáme do restaurace Delfín, ovšem když otevřeme nabídku, koukají na nás třicet let staré fotky jídel. Bez skrupulí odcházíme a jdeme, tak jak to bývá, do první restaurace, kterou jsme viděli před dvěma hodinami, Restaurace Park situované překvapivě v pěkném parku.

Je to za rohem od vyhlášené restaurace Pirat, která je jedna z nejlepších v Piranu, ale nám se tam nelíbilo. Dáváme kalamáry s bramborem a s blitvou a orátu s grilovanou zeleninou a cpeme se k prasknutí. Todle byla dobrá volba.

Poté nás čeká výšlap k autu, které jsme nenechali v placených garážích, ale o sto metrů dále cestou dolů do Fiesy. Myslíme, že jdeme správně, volíme cestu do kopce přímo za restaurací Park a stáčíme to doleva do schodů. Vycházíme ale úplně na druhém kopci, za to máme překrásnou vyhlídku na noční Piran.

Po krátkém bloudění se již v autě ocitáme ve Strunjanu, pak už nacházíme ztracenou cestu do Koperu. Jsme hotoví po náročném dni, Káťa ještě pracuje na kočárcích a jdeme spát.

4. den: Lipicán

Vstáváme si klidně pozdě, po devátý jdeme na snídani, kde si necháváme dodělat vajca, protože došla (Káťa to říkala). Vydatně snídáme a razíme na exkurzi Kobilarnji Lipica, jedné z pěti nejlepších evropských škol na výchovu koní a nejstaršího hřebčína na světě s tradicí od roku 1580 (tak proto ten kód na wifi lipica1580).

Mají tu 400 koní, na světě celkem 5000, kteří se dožívají od 25 do 35 let. Občas „střelí“ nějakou klisnu za 15 000 EUR, hřebce neprodávají, i když mají nabídky přes milion EUR. Je to státní podnik a vydělávat nepotřebují. 60 zaměstnanců, 12 jezdců, kteří musí každý den projíždět 60 hřebců – každý má své koně, jezdci se mění výjimečně v čase dovolených. Pěkná exkurze (12 EUR/os.), kde nám ukázali v podstatě všechno, včetně dvou muzeí a nejcennějšího koně, potomka slavného koně, který jel na olympiádě v Los Angeles 1984.

Minigolf vynecháváme, protože je v dost špatném stavu, Škocjanské jeskyně, které jsou méně turistické a více dobrodružné než Postojná a pouze 6 km odsud vynecháváme taky, máme dost ze včera a jedeme se ubytovat do Koperu, do hotelu Bio, který je coby kamenem dohodil od VinaKoper, kam jdeme zítra na exkurzi. Pokoj je typicky nejdál a nejvýš co může být. Chvíli vorážíme a jedeme si projít město a najíst se.

V obchodním centru Planet Tus necháváme vůz a jdeme se najíst do food courtu. Sarajevská čevabčárna nás nalákala na pleskavicu, sudžuk a čevapi.  

Hrozně jsme se přecpali, ještě se stavujeme v baby centru, kde se utvrzujeme v rozhodnutí, že místo Mutsy IGO koupíme kočárek Joolz Day a míříme pěšom do 10 minut vzdáleného centra Koperu. Titovo náměstí i okolní miniaturní uličky jsou moc hezké.

Na molu dáváme 100% mangovou a malinovou zmrzlinu a přes bludiště uliček se prodíráme zpět. Vycházíme přesně u fotbalového stadionu pár minut od nákupáku, kde ještě kupujeme nějaký proviant. Musíme dávát pozor i na chodníku, který sousedí s cyklostezkou, po které tu jezdí i motorky. Na recepci v hotelu fasujeme sklenky na víno a led, jelikož na pokoji nejsou ani sklenky ani lednička. Jsme docela vyřízení, Káťa je kousek od zablokování zad, tak provádí pár posledních cviků. Sklenka vína, film a usínáme.