6. den: No stress in Cres

Po snídani se pakujeme a mizíme z polorozpadlého ne úplně čistého hotelu Bio. Prvním cílem cesty je chorvatská Pula, kde jsme po půl 1, ve stínu 30, ideální čas na prohlídku města. Stavíme u amfiteátru, kterému místní neřeknou jinak než arena a tadle památka má teda hodnotu.
 Cálujeme 40 kun za mě a 20 kun za Káťu, protože konečně vytahuje při posledním vstupu na nějakou památku, na kterou za tudle dovolenou půjdeme, ITIC kartu. 6. nejlépe zachovalý a 4. největší amfiteátr na světě, postavený za cca 50 let a dokončený někdy 34 n. l. Pojmul až 23.000 diváků a pořádaly se tu samozřejmě i gladiátorské zteče. Sezení je dokonale zachováno a tak se tu doposud pořádají koncerty, k vidění tu byl i Pavarotti, Tom Jones a další. Pořádá se tu Pulský filmový festival a minulý rok tu odehrál Medveščak Zagreb dvě mezistátní hokejová utkání. Druhá nejvíce navštěvovaná památka Chorvatska po hradbách v Dubrovniku. V podzemí je muzeum, po jehož prohlídce jdeme naplánovat další kus cesty do přilehlého parku. 

Vymýšlíme Aquarium ve Fort Verudella, které je sice fajn, ale za každou cenu to asi nemusí být viděno.

 O co méně zajímavá je expozice o to více jsou zajímavé prostory, v jakých se vše odehrává. Jde o Rakousko-Uherskou pevnost z roku 1886, která bývala osázena kanóny, jednou střílnou větších rozměrů na střeše a bývala plná vojáků. Různé katakomby, chodby a místnosti jsou celkem působivé. Trochu nás znervózňuje fakt, že trajekt v Brestové, kde se chceme přeplavit do Poroziny na chorvatském ostrově Cres, odjíždí za hodinu a půl v 15,45 a že cesta trvá hodinu 23 minut. Další jede v 18 hod. a my doufáme, že je to renonc, ikdyž tomu moc nevěříme. Všechno by bylo v klidu, kdybychom tam měli domluvené ubytování, jenže my ho nemáme.

Po cestě, která končí krásnými výhledy z hor na moře a po objetí fabriky s třísetmetrovým komínem sjíždíme serpentinami k trajektu. Stavíme se do fronty cca 20ti aut a já začínám pochybovat, zda se vůbec na trajekt vejdeme. Kupujeme lístek za 115 Kun za auto a 18 Kun za osobu a zjišťujeme, že trajekt jede opravdu až za hodinu a tři čtvrtě. To je na palici, páč nám to ujelo o půl hoďky, ještě vidíme trajekt v půli cesty.

Sedáme do byfé, které je obležené čekajícími turisty. Jde o pizzerii, která nenabízí ani salát, takže jdu Kátě pro bezglutenovej chleba, mazací sýr, med a marmeládu, které ráno chytře nakradla v hotelu Bio. Nedá se nic dělat, najíst se musí. Já dávám vynikající pizzu. Kátě je najednou hodně slabo, tak dává nohy nahoru a espresso. Po takřka dvouhodinové čekačce jdeme k autu právě ve chvíli, kdy vyjíždějí auta z trajektu. Moje obavy, že se nevejdeme byly opravdu jalové. Na loď se vejde v pohodě přes sto aut. Jsme rádi, že jedeme mezi prvními, takže zase první vyjedeme. To přesně potřebujeme, protože nemáme to ubytování a kdo dřív do Cresu přijde, ten dřív mele. Veliký omyl. Nerudný organizátor parkování nás nekompromisně naviguje k našemu překvapení do podpalubí, o kterém jsme netušili, že tu vůbec je. Další frajer, ještě víc nerudnej, protože dělá ve tmě, horku a smradu dole nás navíc strká zpátky dozadu, takže couvu, což mi dělá obrovský problém kvůli zablokovanýmu krku, skoro bořím ocelovou podpěru a jsme v předposlední řadě. To neznamená nic jiného než klasický váhy. Sice budeme vyjíždět poslední, protože nejdřív musí vyjet všichni nad námi, ale sice na druhou stranu vyjíždíme poslední i zespod, protože za námi je už jen jedno auto, takže loss x loss.

Hlavně, že jsme na todle čekali dvě hodiny. No nic, jdeme nahoru, sedáme do první řady, abychom viděli pěkně na to jak jedeme. Bohužel se rozjíždíme na druhou strany a my koukáme na naší záď. Nevadí. Výjezdu ještě předchází představení v podobě štosování aut na palubu, to je něco jako tetris. Nevešla se pouze tři auta, mají peška a čekají další dvě hoďky. Káťa spí, já se 20 minut kochám a jsme na místě. Jdeme do podpalubí, kde je strašný vedro a smrad a čekáme až se laskavě vylodí všech stopadesát aut. Nakonec se mi v podzemí podaří ještě dvě auta předjet, takže vyjíždíme čtvrtý od konce. Vedle nás se v autě schyluje k pravé italské hádce. Holka břečí sotva popadá dech, frajer na ní řve, skoro bourá do podpěry. Jsou to fakt Italové a my jedeme celou cestu do Cresu, cca 40 minut za nima. Hádají se neskutečným stylem, šacujeme to na hádku desetiletí. Nebýt toho, že jedou asi dva metry za autem před nima, docela rychle, a že jedeme serpentimana v horách, kde nejsou svodidla, bylo by to cajk. V jednu chvíli už je vidíme dole, to když se na něj holka vrhla a začala potyčka. Nakonec to týpek vzdal a strhnul to do protisměru na odpočívadlo.

Po zralé úvaze jsme usoudili, že všichni pojedou do Cresu a bude tam plno. Voláme do CK Nykar do Prahy, kterou provozuje rodina Kárných už přes dvacet let, mají tu přes deset vil, jestli náhodou nemají něco nemají, vše je vyprodáno, takže se rozhodujeme jet do Valunu, cca dvacet minut dál jižně. Serpentiny, klesání 18 %, paráda. Na nalezení ubytka máme cca hodinu, než zajde slunce, spekulujeme o spaní v autě, nemáme ale spacáky, nic. Kluk, který vybírá parkovné u vjezdu do Valunu volá mámě a posílá nás za ní, má prý volný apartmán na dvě noci. Prohlížíme ho a je to fakt paráda s krásným výhledem a hned u vody. 150 EUR na dvě noci a to ještě s 30 EURovou slevou, díky, ale to je moc. Prý ale nic jiného nenajdeme. Jedeme ke druhému sjezdu do Valunu, parkujeme nahoře a scházíme pěšky dolů. Kupujeme vodu a letmo se ptáme, zda nevědí něco o volných apartmánech. Bez šance, všechno je plné a my máme nahnáno, břicho tvrdne, spacák nemáme, slunce zapadá. Poslední šance je Turist biro Cresanka, kam nás prodavačka posílá. Tady se opravdu potvrdí, že není nic k mání, dostáváme ale tip na ubytování v Židanici, Lubenici nebo Pernatu na kopci. Jako bonus dostáváme rezervaci na apartmán na pět nocí od zítřka. Rychle se šplháme zpátky nahoru, už se stmívá a je to naše poslední šance. Do vesniček vede cesta rozměrů jednosměrky, potkáváme Nisan Patrol, ale vyhýbáme se v pohodě. Projíždíme Židanici, kde to vypadalo nadějně na dva apartmány, ale jediných dvou živoucích osob na ulici, které tu byli jsme se nezeptali. Poslední šance je teda Pernat, kde končí silnice a končí i světlo. U vjezdu skoro trefujeme dvě ovce, které před námi vyskočily na metr vysoký kamenný val, který lemuje celou cestu. Ptáme se nejdřív turistů, co sedí na balkoně a potom místního chlapa, který nás ochotně zavedl za kouzelnou babičkou Anicou.

Z toho co říká tato čilá osmdesátnice, která vybíhá schody jak nic, rozumíme, že má dva pokoje plné a jeden pro nás volný, že nemáme vyplácat moc vody z bojleru, protože ti ostatní hosti přijedou z večeře z Valunu, že je společný záchod i koupelna. Bereme to i za cenu 35 EUR, nic jiného nám nezbývá, na přespání je to všechno co potřebujeme a co se týče čistoty, je to klec. Prostě jako u babičky. Nebo spíš prababičky. Na spaní nám ještě od sebe dává vodu ze studně a dvě čaše – do který si dávám teplý Chardonnay z Vinakoper. Za dupotu sousedů, kteří právě přišli z večeře jdeme spát a v noci trochu litujeme, že jsme si nevzali teplou deku ze skříně. Mimochodem po zhasnutí je tma, že není vidět ani na špičku nosu. No stress in Cres!