Jdu se vydělat a čtu si v brožuře o Cresu, kterou jsme vzali z Turist bira. Pernat je spolu s výše zmíněnými vesničkami jedněmi z posledních oáz toho klidu a míru a … kde jsou lidé otevření a pohostinní, žijícími po staru. Myju si ruce a slyším divný kolotavý zvuk, jako když se roztočí kolečko. Otáčím se a fakt. Celá role nového papíru Zewa softis, který je tu určitě vzácností, se nekontrolovaně odtočila na zem, přiskakuji a chytám přesně tak, aby se neutrhl ten poslední kousek papíru, který je nalepený na roli. Všech pět set útržků roluju zpátky a rovnám do úhledné ruličky, ale nevím jestli se mi to úplně povidlo. Jak jsme řekli, tak jsme udělali a v 9 ráno mizíme. Anica nám ještě nabízí kávu, ale my musíme odmítnout, protože máme spicha v Turist biru skrze ten apartmán. Alespoň nám ukazuje čumkartu z Dobřichovic od nějakých Čechů, co tu taky spali, fotíme adresu a slibujeme, že jí napíšeme z Prahe.
Dnešní den bude horký, parkujeme na kopci a jdeme dolů po schodech. Prohlížíme si apartmán, je menší s miniaturním sezením, ale i s nějakým výhledem na moře, takže bereme a máme po starostech. Valun č.p. 40 je naše. Teda jen jeho část, prostřední. Pod námi a nad námi se bydlí taky. Po většinu pobytu se tu budou střídat rodiny s dětmi. Ještě ale musíme dvě hodiny čekat až se uklidí, tak se jdeme konečně poprvé koupat. Pláž není velká a odpoledne se dost zaplní. Po dvanácté jdeme pro kufry, kryjeme auto povlakem a ubytováváme se. Obědváme v konobě Toš-Juna kousek od nás, jsme totiž asi minutu od centra.
Všechno je tu minutu od centra. Jídlo a porce nic moc za tu
cenu, zítra zkusíme jinou. Jdeme si lehnout na náš flek u lodičky, o kterou se
dá skvěle opřít a pod ní se dá uložit pití. Káťa kupuje podložku za 70 Kuna,
protože jde o šutrovou pláž a nedá se na ní moc ležet. Já tvrdím, že se do
poddá a šetřím. Poté, co po dvou pivech na hodinu usínám, chodím zbytek dne s otlačenými
kameny na zádech. Provozuji šnorchling a s Káťou ploveme během dne třikrát k bóji a zpět. Jedna cesta dá tak sto dvacet metrů, je to výkon. Boty do vody jsou nutností, kousek od břehu jsou ježci, což se na kamenitém pobřeží dá čekat, deset metrů od břehu jsou už tři metry hloubky. Hovíme si až do doby než uslyšíme moravský přízvuk. „Kam to asi tak píchneme, třeba sem že.“ Samozřejmě půl metru od nás. Na rozloze 2 metry čtvereční rodinka se dvěma dcerami instaluje snad všechno co se kdy vymyslelo pro plážové využití: slunečník, křeslo, tři podložky, nafukovacího delfína, špagetu, kompresor na nafouknutí toho delfína, atd. Nakonec nám ale nevadí a celý den na pláži trávíme v klidu.
Cestou domů kupujeme proviant na vaření špaget. Trháme
si z všudypřítomných obřích rozmarýnových keřů taky jednu snítku do foroty,
k tomu šalvěj. Do apartmánu je to kus cesty do schodů a já si ji zopakuji,
protože jsme zapomněli ty špagety – které jsou pro mě, Káťa má svoje gluten free. Projevuji svůj technický talent a opaluji si všechny chlupy z ruky při zapalování plynového sporáku. Pletu si totiž velký a malý plamen. Ještěže Káťa si s vařičem rozumí. Vaříme s minimem nádobí, které pak myjeme bez jaru a houbičky v umyvadle. Je tu jen sůl, naštěstí máme svůj olivovej olej z Bledu. Káťa pak voráží a najíždí si svůj mořský režim, vždycky po obědě spát. Věnuje se taky kosmetice, já lokám pětivoltovýho Amstela a víno a dopisuju dva dny reportu. Zjišťuji, že je tu problém s vosama, jsou všude kolem, když se otevře pití nebo přinese něco k jídlu. Mají na to čuch. Po odpoledním moři taky zjišťuji, že jsem si spálil kolena, jelikož jak mám napumpovaný stehna, nejdou mi nový plavky ohrnout výš, zítra beru starý. Dokoukáváme fajn film Outsorced a spíme, to že nejde klimoška, není tu jar a houbička a nůž vyřešíme zítra.
Žádné komentáře:
Okomentovat