Pondělí 25. 7. Last trick

Budíku, kterej nás budí ve 4 h nikdo nevěří, ale nedá se nic dělat. Taxi nás nabírá v domluvených 4.20 a Ukrajinec jedoucí slušnou kudličku nás za cenu 10 hřiven za minutu za 25 minut vyhazuje na letišti. Vše jde na rozdíl od včerejška jak po másle a v letadle dospáváme manko. Saša sedí v 19. řadě, ačkoliv na bodarding pasu má řadu 20 – ta tu ovšem chybí.

Cestu narušuje akorát čtveřice mladíků z Čech, pardon, dle jejich chování z Buranstánu. Baví se kdo komu dluží padesát kopějek, že jeden si dal muffin a druhej dražší brambory. Sedí hned za klukama. Kuri vytahuje poslední hřivnu a chce jim jí dát, aby už drželi hubu. Zbych bezskrupulí nahlas dává najevo, co si o nich myslí.

Dosedáme v půl osmý a za hlasitého potlesku čtyř dementů opouštíme letadlo. Nervozita z toho, jak dopadla zavazadla napakovaná chlastem opadá po jejich vyzvednutí a kontrole. Vše je caier a dereme se ven, kde už čeká Kuriho máma s autem. Kuri se Sašou s přehledem prochází výstupní bránou. Mají totiž nasazený loajální výraz. Zbych s Mákou, ale takové štěstí nemají. Celní úředník na Zbycha: „Máte něco k proclení, alkohol apod.?“ „Ne.“ „Tak mi to pojďte ukázat.“ „Noooo, ikdyž něco málo tam máme.“ „Tak všechno vybalte.“ Máka dělá nasranou na Zbycha, že jim lhal a zkouší mluvit tónem ublíženého dítěte, aby je nalomila. 8 flašek už je dost, ale nakonec po 15 minutách, během kterých musela Kuriho máma vyjet a znovu zajet na parkoviště, aby neplatila, vyhrávají a dveře za Roadtripem Kavkaz 2011 se i za nimi zavírají.

P.S. Máce z banky opravdu peníze poslali do 10 dnů.

Neděle 24.7. Kop na závěr

Probouzíme se mezi výpadovkami a ranní světlo v plné kráse odkrývá, jak hnusné místo, plné odpadků jsme si ke spaní vybrali. Spacáky máme od smůly kapající z borovic nad námi. Ke Kuriho překvapení spí pod širákem i Saša, který v noci půjčoval karimatku. Takřka bez snídaně balíme a jedeme na prohlídku Tbilisi. Jednoznačně nejhezčí město Gruzie procházíme během 2 hodin. Vidíme vše co je důležité. Nacházíme i obchod s koňaky a víny v ulici Abkhazi kousek od náměstí svobody (Tavisuplebis moedani) a přilehlý obchod se suvenýry. Největší zážitek je návštěva katedrály Sv. Trojice (Sameba), která je doslova obrovská. Je neděle a je tu asi tisíc lidí.

Setkáváme se s Nukrim, Matesem a jedeme posedět k Nukrimu do bytu, kde potkáváme sličnou Nasťu z Jekaterinburgu, co studuje PR na ruský škole v Praze. Ještě jedeme na rychlý jídlo do restaurace s nejlepším lobiani (placka plněná fazolemi) a čebureki (burek s masem) ve městě. Dost nenápadná, ale fronty se tu prý stojí i 2 hodiny, peče se tu na objednávku.

Dotlačujeme plnou nádrž a za doprovodu našich přátel jedeme na letiště na sraz s Georgem. No a když jde Máka s Kurim do bankomatu pro 1400 lari na srovnání účtu za pronájem Ladičky, zdá se, že vše klapne. Jenže Máce bankomat love nedává. Kuri běží pro druhou kartu. Bere si pro jistotu i Zbychovu. Nebere to ani jednu. Tak Kuri zadává 700 GEL a hurá, chce vybrat dalších 700, ale volá Máka, která zůstala v hale a zkoušela další bankomat bez ničího vědomí. Zadala 1000 GEL což je maximum, peníze ovšem nevyjely. Dle stvrzenky, ale vyjet měly a průser je na světě. Následuje hodinový popotahování. Kuri jde do pobočky banky, Máka blokuje bankomat vlastním tělem. V bance je zavřeno, na infu říkají, že máme čekat, jenže my musíme odletět. Nakonec se doklepává zaměstnankyně banky, která říká, že se střídají šichty a že musíme počkat do půl 6. Letí nám to ale v 5:55. Tak kuri vyhádá zrychlení a do 10 minut dorazí šéfka. To už je tam i George a jedná v místním jazyce, taky se ptá v Aerosvitu, se kterým letíme, kolik času je na check-in – 20 minut. Mezitím už venku Saša se Zbychem venku balí flašky koňaků, chachy, šáňa, vína a nakládaný jonjoli do bagáže, aby vše urychlili. Pár telefonátů s vedením TBC bank a řešení je, že Máce pošlou peníze zpět za 10 dní, až skouknou záznamy z kamery. Odmítají dát jakýkoliv písemný důkaz dohody, a tak spoléháme na dobré slovo s tím, že George bude na příjmu a kdyby cokoli potřebovali, told him, zlatej člověk i jeho manželka. Čekujeme se a u kontroly pasů se rozbije PC, jelikož máme 5 minut na to dostat se do letadla, máme docela nahnáno. Mezi posledními konečně sedíme v letadle. Každej jinde. Zbych v poslední řadě sám, Kuri s 200kilovym mafiánem, který mu nedá moc místa.

V Kyjevě vybíráme výbornou frontu a i lidi, co přilítají půl hodiny po nás a stojí o řadu vedle, jsou odbaveni před námi. Busem (nalezeným na druhý pokus) se za 20 (na české násobit dvěma) hřiven dostáváme na metro Charkovskaya. Probíhá flért Saši s plešatým americkým masovým vrahem a Zbycha s Ukrajinkou. Metrem za 2 hřivny na Palats sporta a do apartmánu. První věc – Kuri musí jít do trafiky koupit pivo, aby rozměnil peníze na zaplacení – nemají na vrácení. V restauracích, kde se ptal ho poslali pryč. Pak nám paní sdělila, že apartmán není kde jsme mysleli a musíme se tam za 30 hřiven dostat tágem – řídí taky masovej vrah. Cesta k vytouženému bydlení je jako bojovka, ale vše má šťastný konec bydlíme v parádě!!! Jsme v centru, Kostelnaya 5 za 710 hřiven na noc za byt. Holky dávají sprchu, kluci jdou pro vodu a čokinu. 100 metrů od apartmánu prochází podchod a hned je odchytávají 20letý policajti. A kúrde, Kuri nemá mimo posledních peněz (120 hřiven), klíčů a pantoflí nic, Zbych jen peněženku s občankou. Jsme v prdeli, koruna dnešnímu dni. Přichází druhej zkušenější fízl, jestli prej máme u sebe heroin a drogy a vedou nás do postranní ulice, kde není ani noha a čpěj chcanky. Tam nás celý šacujou, a že jdeme na stanici sepsat protokol a zaplatit pokutu. OK jsme v klidu, připadá nám to absurdní. Volají auto, to tu ale bude za 40 minut. Jsme prý dobří hoši a jak to vyřešíme. Mlaďas měl včera prej narozeniny, že mu máme dát nějakej dárek. Kuri vokazuje, že máme fakt jen 100 hřiven, Zbych, že jen český, který na důkaz vytahuje, mezi nima je i 20 EUR J. Polda si k našemu překvapení nebere ani eura, ani hřivny, ale český dvoukilo, prý jako suvenýr. Zbych ho upozorňuje, že tam je Jan Amos Komenský. Pouští nás, kupujeme co potřebujeme, lokáme a píšeme deník. Při tom přepínáme mezi Villareal – Twente (5:1) a Ďáblův advokát, dabovaný jedním Ukrajinským hlasem za podkladu v němčině. Po 2 hodinách náhodou narazíme na živej fotbal, kde běží Forlán s pohárem, coby vítěz Copa America, fakt díky moc, že nám to z ČR nikdo nenapsal. Spát jdeme kousek po půlnoci, vstávání ve 4h, doufáme, že nám přijede domluvený tágo na letiště ve 4:20h.

Sobota 23.7. Odfouknuti z Kobuleti

Probouzí nás stále sílící vítr, který dělá z našeho stanu placku. Blíží se černý mraky a začíná horizontálně strašně lejt. Prcháme do auta a zjišťujeme, že bylo celou noc otevřený, he. Jedeme nakoupit na silnici, která je úplně pod vodou, stěrače nestíhají. U obchodu nás pouštějí za barák si vyčistit zuby u venkovního umyvadla. Jedeme za město se najíst a trojka bez Kuriho dávaj záchod v přírodě. Jelikož to vypadá, že bude hnusně celej den, padá rozhodnutí opustit pláž v Kobuleti a vydat směrem k Tbilisi do města Gori. Z posledního dne u moře nebude nic, ještěže jsme se včera tak spálili. Do Gori, rodného města Josefa Džugašviliho alias Stalina, jsme se dostali po šestihodinové cestě (něco přes 300 km) ve 4. Auto zlobí, asi je v prdeli spojka, ale už to nějak doklepem těch 60 km do Tbilisi.
Kluci jdou do Stalinova muzea a ušetří každej pět lari vydávajíce se za studenty. Plno fotek a popisků v azbuce a gruzínštině, paráda. Návštěva Stalinova rodného domu a osobního vagonu, který věnovali Rusové v roce 1985. Holky se mezitím vrací z procházky z gurijské pevnosti, ze které nejsou moc nadšené. Spíše je zaujalo osmero velkých soch umístěných pod ní. Každé z nich něco chybí, obličej, ruka, noha atd.

Stalinův rodný důůům

Jedeme do restaurace Salobia mezi Mschetou a Tbilisi. Ano, do té, kde šel Zbych zaplatit a nalepil si velikou jitrnici, přímo na čelo. Po cestě trochu stres, páč nemáme benzín a my musíme najít benzinku na kartu, páč nemáme moc peněz. Karty berou málokde, ale nakonec máme štěstí.

Na zahrádce restaurace Salobie, vyhlášené svou fazolovou polévkou lobio, si dáváme za stálého deště salát, chinkali, kebab, nakládaný papričky, lobiani – placka plněná fazolovou pastou, prostě hostina na rozloučenou, jak má být. Nechápeme kolik je tu lidí a jak je to obrovský. Jen dva týpci mají na práci organizovat přijíždějící auta, aby zaparkovala. Parkoviště je zaplněno asi sedmdesáti auty.

S sebou bereme tři litry domácího vína do petky, bude nutný se nalokat, plánujeme spát ve čtyřech v Nivičce. Jedeme hledat nocleh, vyjíždíme úplně zcestně po strašný cestě na vyhlídku nad Mschetu, není tu nic. Při hledání fleku Zbycha zažene pes, kterej vylít z naprostý tmy. Ještěže má na sobě bezpečnostní (rozuměj hnědý) trenky. Jedeme zpět na parking před Salobiji, ale nelíbí se nám tu, moc světla a lidí a hned na hlavní. Zakufrováváme na 

odpočívadle mezi dvěma dálničními výpadovkami, jen kousek od  železniční trati. Je tu sice bordel, ale sice tu smrdí chcanky, který to vyvažujou. V autě lokáme, holkám narvanejm vzadu je na očích vidět to, že se tam nevyspí. Zbych si obligátně vylejvá víno do klína. Kluci džentlmensky opouští auto, aby si holky natáhly nohy a jdou spát pod širák. Aroma by se dalo popsat jako podchod, kam se chodí bezdomovci vydělat. Ještěže ze tří nakoupených litrů holky vylokali stěží tři deci. Kuri objevuje, že ze stromů nad ním padá smola. To je jedno, kluci do sebe rychle natlačí litry vína a zlitý rychle usínají.

Pátek 22.7. Kobuletská hlídka

Balíme palatku (stan) a deme k móři, něco nám našeptává, že dnes bude dost horko. Po nalezení flíčku na kamenité pláži Gonio ale zjišťujeme, že fouká vítr a dělají se vlny, což je balzám pro naše oči. Nemusíme shánět slunečník a ještě si zablbneme. Máka hledá záchod, tak čekáme, s čím přijde, abychom se taky vyprázdnili. Poradí nám jeden co nesplachuje, tak kucí jdou. První de Zbych. Vychází s pokerfacem: „Musíme ihned do prdele, hrozně sem to tam zřídil.” Kuri, kterýho už svírá křeč se zřetelně ptá: „Je tam papír.“ „Jo“, rozhodně odvětí Zbych. Kuri vidí spoušť a shledává, že po papíru se asi slehla zem. Sviňskym krokem mizí a povidá nasraně Zbyškovi: „Dyť tam žádnej papír neni vole!“ „Ses neptal.“ No comment.

Musíme jít píchnout jedno do restošky ze včera, aby se Kuri uvolnil, psychicky a hlavně fyzicky na splachovacím turkovi.

Válíme se a pečeme se na pláži, což Saša po čtyřech hodinách nevydržela, a že přej jdeme na pivo, čímž balzamuje klukům uši. Jde jen Kuri, do týdle doby zabranej do četby mafiánů ve speciálu epocha. Máka se Zbychem doráží za půl hoďky, že by romantická chvilka?

Trojice bez Saši, která ještě píchá další rido, jde ještě naposled do vody, před nesnesitelným sluncem se chrání stínem pod baywatch věží. Dáváme libovou plážovou sprchu se šamponem.
Jedeme najít pěknou pláž pod stromy, co jsme viděli cestou do Batumi. Jmenuje se Kobuleti, flek pod vzrostlými listnáči přímo na pláži nacházíme po páté hodině. Kuri se de vykoupat a vyválet na pláž, kde si čte, zatímco ostatní voráží pod stromama.

Vaříme poslední várku těstovin a dolokáváme demižon z Ureki. Na příšerný víno používáme jako ředidlo Pepsi. A ne ledajakou, rovnou lightku, kterou Zbych koupil. Kuri ho při tomto zcestném výběru důrazně upozorňoval, že jde o lightku, Zbych ale, že o ničem neví. Zjišťujeme fakt, že Zbychův sluch vypovídá službu jak při vypjatých, tak při rutinních situacích, prostě něco nesecvakne. Od této chvíle se při řešení důležitých věcí Zbycha vždycky pro jistotu ptáme pětkrát.

Holky mizí na půl hodiny a vrací se se třema litry domácího chlazenýho vína, musí se mu přijít na chuť. Kluci mezi tím staví stan, pro jistotu, páč plánujeme spát pod širákem.

Když se nalokaný chystáme spát, blíží se k nám tři postavy s baterkou a nám tuhne krev v žilách. Týpci povídají, že jsou od policie, nemají ale uniformy. Uklidní nás průkaz, který nám jeden z nich vokazuje. Stejně to ale nemusí nic znamenat, a tak máme pořád trochu stáhlý půlky. Představuje se a říká, že když bude problém, máme zavolat policii 022 a on to vyřeší. Upozorňují nás, že máme zakrýt mašinu (zavřít auto) a ze stanu vyndat důležitý věci. Jezdí sem hodně turistů z Arménie a Ázerbajdžánu, tak pro jistotu, aby se nic nestalo. Napůl rusky napůl anglicky a česky, rukama a nohama kecáme asi půl hodiny. Holky, který se dnešní večer nalokaly víc než obvykle hovoří více, klasickej flért. Nabízíme víno, ale jsou ve službě a nepijou. Nakonec se dozvídáme, že tito tři muži nás budou chránit celou noc. Skutečně pak spali kousek od nás a drželi hlídku.

Čtvrtek 21. 7. Ureki – Batumi – Gonio

Ráno vstávačka a přesun na pláž a pak balení, vošplongi ve sladké vodě, 1 voďar pro Zbyška na rozloučenou a směr Batumi. NIVA JEDE! ale Saše se zezadu zvuky motoru stejně nezdají. V Batumi na rozdíl od Kutaisi neuvěřitelně rychle nacházíme poštu, platíme 800 na český a vyrážíme navštívit druhou největší botanickou zahradu na světě. Je to opravdu špice a zážitek. Rozsáhlý park snad se všemi druhy dřevin od Asie po Ameriku včetně sekvojového háje. Saša unavená vedrem, vlhkem a prázdným žaludkem (koneckonců jako vždy). Po dvouhodinové prohlídce, kdy jsme odhadem viděli 40 % všeho co k vidění bylo se vydáváme do Gonia (na doporučení Nukriho) k Sarpi, těsně u Tureckých hranic. Zde přes desítky náklaďáků ani není vidět moře a nedá se tu dělat nic, natož se někde vyspat. Večeříme v restauraci, koštujeme šašlik a zvláštní kukuřično sýrové Oiakuni (gruzínské Dunkin Donuts). K pití zasloužený ludi (pivo). Pak horko těžko sháníme flek na plácku mezi baráky. Dva litry vína, jedno Česko a spát.

Středa 20. 7. Stále v Ureki

V Ureki se nám skutečně zalíbilo! I proto jsme se rozhodli, že zde zůstaneme nejméně 3 dny. Celý den opět opalovačka na černém písku jako vždy doplněná pár odpoleníma pifkama – alibi je, že vedro je opravdu zničující. Máka vždy smaží na slunci nejdéle. Večer pro velký úspěch pelmeně a Kuri se Sašou vytuhli hned po nich. Tentokrát neprotahoval nikdo a unaveni ze sluníčka jsme brzo ulehli. Pak ovšem do našeho domu přišla snad celá vesnice a bylo po spánku. Bdění jako obvykle podpořili komáři.

Úterý 19.7. Beach, finally

Saša ráno unavená celonočním řáděním Kuriho s družbou poslala do prdele. Celý den si užíváme zasloužený relax na pláži. Písek je opravdu černý, jak nám říkal Nukri s Martinem za starejch časů ve Tbilisi.  Léčivé účinky zkouší na vlastní kůži Zbych, potřebuje si dát dohroady koleno, a tak se nechává celý zasypat. Moře nic extra čistýho, ale po tom všem co jsme zažili, je to La liga. Pícháme čas od času jedničku v bistru a je nám fajn.

Večer vytahuje Saša z rukávu gurmánskou specialitu. Kupuje mražený pelmeně a servíruje je se zakysanou smetanou a pepřem, hm, hm, hm, hm, hmmmmm. Pak už jen 5 litrů hnusnýho vína z petkovýho barelu s kolou a co bylo potom? Kuriho se jako obvykle zeptat nemůžeme. Každopádně ho ráno bolelo koleno a na otázku, z jakého důvodu odpověděl, že neví, že to bylo nejspíš tím, že v noci zpolykal další večeři J Také musíme vypichnúť Kuriho histerické reakce při náletech místních 7cm brouků.

Pondělí 18. 7. Aby toho nebylo málo, Den D č. 2

Ráno příjemné probuzení v penziku v Zugdidi. Kluci jdou do banky rozměnit love, páč jsme na suchu a budeme je potřebovat. Před bankou, kterou nacházíme po několikerém ptaní a 20minutové chůzi, stojí asi sto lidí, řvou a rvou se dovnitř. WTF? Dochází nám, že se vyplácí důchody nebo co. Zkušeně máváme na sekuriťáka, že chceme jen směnit. Tenn nás skrz rozzuřený dav prorve až k okýnku. Za směněnou měnu a prožité dobrodrůžo se odměňujeme jedním studeným točeným oroseným na zahrádce.

Po několika telefonátech s pronajímatelem Nivy jsme se kolem 13:00 dozvěděli, že do 20ti minut to bude. Vše je spravené, 80 lari ubytování, 60 lari oprava (nový čínský generátor) plus 20 lari béňo. Ještě jsme naproti penzionu provedli vošplongi Nivy – zvenku, zevnitř (tak jak to děláme se sebou). Trvá to přes hodinu a stojí 6 lari?
Kuri na vše dohlíží, ostatní s Guramem pojídají sušeného kapra a ve stínu listnáče popíjejí pivko z petky. Loučíme s jedním z našich zachránců Guramem a vyrážíme konečně k moři. Ještě tankujeme, funguje asi až třetí karta. Co nevidíme, mává na nás skupinka teenagerů v marshrutce, odkud je jenom…jo jsou to ty z Ushguli J V Poti, po cca 60ti ujetých kilometrech odchází rádio, budíky, stírání… déjà vu včerejšího večera a atmosféra se dá krájet. Pak stará známá rána a hotovo, dojíždíme setrvačností k chodníku a parkujeme přesně před hospodou – štěstí v neštěstí. Tak tu sedíme, Kuri vyjednává odvoz a čekáme na milou mladou slečnu, která nás má vysvobodit z klinče. Má přijet s opravářem a novým akumulátorem – ví totiž, co s tím autem je (asi lépe než ti, kteří nám ten samý problém vyřešili včera). Jak to dopadne nikdo neví. Je 17:15. V 19 h slečna dorazila, naložila nás i s bagáží do auta a dopravila do Ureki. Hned na druhý pokus jsme již dosti unavení z celodenního martyria našli supr bejvák (dvě ložnice, klimatizace, terasa, záchod, sprcha na zahradě a výhled na náměstíčko s rozestavěnými domy – 15 GEL á noc). Házíme se do gala a jdeme se projít do městečka. Kotvíme v baru s živou hudbou. Kapela má výborný výběr starejch blues songů, ale ozvučení je hrozný a Sašu dost irituje. Kuri tomu přišel na chuť, ale proč je složení bubny, kytara, piáno, zpěv a housle nechápe nikdo. Dáváme morgena s kolou za 3,5 lari, ale jak Morgan, tak kola jsou kvality C. Cestou zpět se ještě trochu necháme vojebat nákupem 7 kg melounu za 6 lari, kde jsou ty časy v Kvareli.

Dámy šly spát, kuci pod záminkou vyčurat se potkali majitele domu v přízemí, odkud až do páté hodiny ranní neodešli. Smršť domácí čači jim prý svázala nohy. Družba se všemi u stolu. Najednou volá George z půjčovny a parkuje Nivu odstavenou v Poti na naší zahradě. Co? Jde se opravovat, je sním i mechanik, oba po 400 km cestě z Tbilisi. Jsou asi 2 hodiny ráno. Otevírají motor, křižují se a během hodiny opravují elekřinu vozu, která je příčinou problémů. My je s díky lehce dojatí a těžce nalití vysíláme na zpáteční cestu, klobouk dole před nimi.

Nakonec se nevyspal nikdo, jelikož stěny pustily každé slovo…” Na gruzinskyj lid”, “Na družbu”, “Na družky”… zní nočním Ureki.

Neděle 17.7. Den D

Po deštivé noci, kterou asi ve 3 utnul svým desetiminutovým vytím Jackie se probouzíme nejdříve v 6, pak v 6:10 páč Zbych není schopný vypnout budík a pak v 7 h. Všechno pakujeme, rozlučka s mužem v gypsu, závěrečná fotka a odjezd na nákup.

Nikde nemaj chleba, až vedle Café Ushba narážíme na pekárnu. Kupujeme čtyři vařící chleby a jedeme do Ushguli, což je vesnice, jež je nejvýše položenou obydlenou osadou v Evropě (2200 m.n.m.). Je to 45km dlouhou, martiriovou cestou plnou výmolů a louží. Cestu pouze odhadujeme, nakonec ale zjišťujeme, že Ushguli v podstatě nejde minout. Párkrát křižuje cestu i říčka, na první narážíme kousek za Mestií. Přemýšlíme jak jí projet, přece jen voda dosahuje po kolena. Necháváme si to vokázat od místních, jedousí shodou okolností taky bílou Nivou. Na řadu jde Kuri a s přehledem projíždí, pak už má Nivičku v ruce a celou offroadovou cestu zvládá za 2 hodiny. Procházíme vsí, jak vystřiženou ze středověku, s úchvatnými scenériemi vůkol. Pozor na to kam se šlape, všady jsou hovna, sem tam potok a samozřejmě domácí zviřátka. Fotíme obranné zdi, je jich tu nejvíce ve Svanetii, proto je vesnice od roku 1996 zapsána do historického dědictví UNESCO. Co bychom to byli za Čechy, kdybychom nešli na pívo. Jedinou hospodu nelze minout. Pícháme jedničku značky Kazbegi, k jídlu šašlik a chleba a obdivujeme překrásný dřevěný interiér. Naší pozornosti neujde velký dřevěný trůn, který ručně vyřezával sám majitel. Dozvídáme se, že je na něm vypsaná historie rodiny počínaje 13. stoletím, nad níž ční rodinný erb. Mezitím vedle u stolu tentýž člověk porcuje krávu, kterou ráno při neděli podřízli. Pro pytlíčky plné masa si postupně přijde každý ze zdejších 55 obyvatel.

K šašliku fasujeme výborný kyselý sos a ještě výbornější tzv. nakládaný medvědí česnek. Platíme mezisoučet, kluci opouštějí hospodu a jdou si projít zbytek vsi. Holky zůstávají a píchají ještě jedničku. Zatímco kluci obdivují krásy středověkých podmínek, fotí 10leté kluky co jezdí na koních jak žokej Váňa a Kuri si na vyhlídce obrací trenky, který si v přítmí stanu včera večer špatně natáhl, holky se seznamují s starostou Ushguli Ladem, bratrem onoho řezbáře. Když se kluci vrací, je džbánek domácí 50% pálenky Chachy (čači) téměř prázdný. Každý fasuje po panáku a Lado jde pro další žejdlík. Hospodu není možné opustit. Koštujeme 4 talíře tepelně upravených a okořeněných vnitřností (domácí svanetskou solí) z poražené krávy, oplatky, čokoládu a nakonec i černé víno. Kuri mezitím skáče pro poslení butylku Bechera (volí ovšem špatnou cestu a brodí se po kotníky v hnoji), jíž odevzdáváme jako dík a loučíme se.

Za povyku 20 teenagerů, kteří se cpou v marshrutce, parkujou vedle nás a fotí si nás, opouštíme Usguli. Řídí Kuri, pil jen dva panáky vína, jednu čaču, jedno pivo. Ostatní ji mají jak z praku a ve voze je veselo. V Mestii bereme za poslední lari benzín. Čepuje nám ho úplně na plech týpek v čepici ála žalud. Sekáme zatáčky na silnici hrůzy s cílem dostat se k našemu vodopádu – kluci potřebujou po 2 dnech vošplongi – a pak kousek dál stanovat. Plán je ujet asi 100 km. U vodopádu (70 km vzdáleného) jsme cca za 3 hodiny. Saša meje okna, páč jsou šíleně zasraný. A teď už “jen” najít místo na stan a pěkný den je za námi. Pak ale ZRADA. Doposud superspolehlivá Ladička asi nezvládla celodenní nápor a loužovou vodní lázeň, 25 km od města Jvari přestává jet. Motor vynechává, pak rána jak z děla a jiskra z motoru a hotovo. Vypadá to na baterku a na to, že jsme pěkně v prdeli. Je 21 h a rychle se stmívá. Do 3 minut jede okolo marshrutka a staví. Vyskakuje 5 gruzínců a začínají zjišťovat vo co de. Domlouváme se rukama nohama, anglicky a lámaně rusky. Berou si naší baterku do jejich auta (Ford Transit) a zkoušejí jí nabít. Neustále jim asistuje Zbych, poněvadž tomu aspoň trochu rozumí. Po 10 minutách tůrování nám jí zapojují zpět, startujeme a jedeme před nima. Funguje to asi 2 km, top je když už skoro nesvítíme a jedeme dlouhým neosvětleným tunelem, kterým prosakuje voda, stěrače nefungujou. Definitivně to kleká a Transit marshrutka v havarijním stavu nás bere na naše ocelový lano (bugzir, klasická bužírka). Kuri se nehrne za volant a pouští řidiče marshrutky do Lady. Marshrutku zatím řídí jeden z ožralých pasažérů, Svateťan (později se dozvídáme, že do Čech dováží ořechy). Kuri jede s Gruzíncema v plné marshrutce a lano se po 5 minutách trhá, tak zkoušejí navázat svoje. To se za pár set metrů trhá znova. Zbycho teda navrhuje, aby si holky z Nivy šly sednout do marshrutky, aby se ladička odlehčila. Svaneťani to nepochopili, holky si sice přesedly, ale dva lidi z marshrutky jdou do našeho auta a my jsme tam kde jsme byli. Lano se trhá znovu. Táhnou nás do kopce desetikilometrovou rychlostí v hodině, k tomu všemu přichází hustá mlha. Lada je v naprostý tmě osvícena pouze řidičovým mobilem – jmenuje se Ilya a je to král. Lano ještě dvakrát přejedeme, čili stavíme asi šestkrát. 20 kilometrů jedeme 2 hodiny.

Ilya druhý zleva, čtvrtej zprava, ten vedle Máky, zelenej, ten druhe neznámej je David

Mezitím…Kuri má v jednom kuse na uchu majitele půjčovny a dojednává náš budoucí plán. Dotáhnou nás do Jvari, tam auto necháme u fízlů. Nasedneme do marshrutky, do který si naložíme všchny věci a která nás hodí do penzionu v Zugdidi. Tam předáme klíčky člověku jménem Guram. Ten ráno vezme mechanika a zkusí opravit auto, pak nám ho přistaví a my budeme moci pokračovat k vytoužené pláži v Ureki.

Do Jvari zbývá 5 km, cesta vede jen z kopce. Nastává sebevražedný sjezd. V Ladě sedí Ilya řidič, Zbych a David – dělník silničář, kterej spravuje silnici do Mestie. Pohodář a navíc nám vše tlumočí – ruskoanglicky. Ilya se pouští z kopce, zezadu mu svítí marshrutka, ve který sedí Kuri, Saša a Máka a bojí se o holý život těch vpředu. Když jdede něco proti, bliká Ilya tak, že přejíždí přes displej mobilu prstem. Na menší rovince osádka ladičky vyskakuje a tlačí asi 100 m k dalšímu sešupu. Zbych jen tak tak dobíhá auto a naskakuje za jízdy jako když na bobové dráze tlačíte boby na startu. Je to naprostej punk. Kuri má další telefon s Georgem z půjčovny, když ho vyruší to, že svanetský řidič staví a něco po něm chce. Nechce tomu věřit, ale pomalu mu to dochází. Musí zasednout za volant marshrutky, blížíme se totiž k městu a frajer nemá papíry, navíc je nalitej. A tak se stalo, že se Kuri stal řidičem Transit marshrutky. Poprvý řídil něco jinýho než osobák, po šílenym dnu a s pěti cestujícími za zády. V půlce nás staví policajti, vedle nichž už stojí ladička, která úspěšně sjela kopec a se kterými domlouváme zmíněný plán. Konečně jsme ve 23:30 ve jvari a dáváme cígo s Davidem a Svaneťanem. Kecáme o všem možným, ptají se na náboženství a když zjistí, že jsme bez vyznání, nechápou. Přijíždí vysmátej policajt. Zapřahujeme Ladu a jedeme asi 2 km do kopce jí na stanici odstavit. Řídí poliš, Kuri na spolujezdci líčí všechny strasti dnešního dne. Vše v pohodě, super lidi. Nastává přejezd do Zugdidi. Ilya jede hroznou dýku, ale kromě toho, že jsme skoro přejeli psa a toho, že nás stavěli další policajti a Ilya nenadejchal, se nic vážnějšího nestalo. Loučíme se s našimi pětihodinovými přáteli, cpeme Ilyovi eura, ale ten o tom nechce ani slyšet. “To Gruzínci nedělají.” povídá.

V Zugdidi se nás ujmul Guram, mluvící zcela srozumitelnou ruštinou. Ubytovává nás v prostorné vile u příjemné babky, která okolo nás v půl 2 kmitá jak čamrda. Lokáme dvě rundy čači, čaj a vodu, jíme domácí výbornej salát a ve 3 jdeme spát. Skončili jsme po tom všem nad očekvávání dobře. Považte, kdyby se to samé stalo u nás. Na takovou ochotu, nápomocnost a pohostinnost místních lidí už stěží kdy narazíme!

Sobota 16.7. Mestijský výlet ke křížku

Ke křížku

Ráno Kuri sjíždí na nákup, mapu a informace do infocentra. Vrací se, když ostatní dojídají čínský polívky. S rozpaky přijímáme pozvánku na snídani, protože za darovanou Becherovku si myslíme, že dostáváme víc než dost. Odmítnout by ale bylo neslušné, a tak se cpeme domácím chačapuri, matsoni – bílý jogurt, sir. Přežraný vyrážíme v 10,30 h na túru. Cílem je kříž na kopec nad městem a dál k jezeru Koruldi. Celkem na 7 hodin. Od začátku jsme ale unavení a často stavíme. Je to šílenej kopec. Akorát Kuri si jede sólíčko a u kříže po dvouhodinovém výšlapu čeka na ostatní 20 minut. Chvíli si krátí rozhovorem se slovinským párem čtyřicátníků, kteří vyrazili karavanem přes Turecko do Gruzie a pak plánují jet přes Arménii do Iránu a Iráku, celkem měsíční ceta, respekt.

Good times

Do rozhovoru se vmísí i Polák, kterého jsme dole pod kopcem, když se nás ptal na cestu ke kříži, omylem poslali opačným směrem. Líčí, jak včera čekal dvě hodiny v marshrutce ve frontě na výjezd kopce hrůzy a my v duchu kvitujeme Zbychův včerejší předjížděcí manévr. Zjišťujeme, že k jezerům je to daleko, navíc začíná pršet, to nám lenochům hraje do karet. Dáváme ještě výšlap k blízkému kopci, pozdravíme americké a pákistánské turisty, se kterými jsme se po cestě potkávali a jdeme domu. Cestou nás míjí auto a lidé uvnitř povídají. Vše OK Češi?  Odpovídáme, že jo, jeden z nich je Slovák, ostatní Němci, jedou od jezer. Ve třetině cesty, po půl hodině přemýšlení o tom, odkud sakra věděli, že jsme z Čech, holky volí pohodlnější cestu po “silnici”. Kluci jdou tím samým krpálem jako nahoru. Sraz je v Café Ushba ve městě, kde dáváme točený studený pivo.

Vyprahlí kluci jich zvládnou 6, holky 4. Kecáme s dvěma Francouzkama co přijely na kole. Ano, jde o ty, které jsme včera asi v 5 večer potkali na cestě a považovali je za manželský pár. O 24 hodin později dorazily po nepochybně strastiplné cestě. Jsou evidentní “holka k holce na motorce”. Ukazujeme jim, kde jsme všude byli a Saša je učí jíst chinkali. Oni se na oplátku dělí o zážitky z jejich cest po Asii, Jižní Americe a blízkém východu – vše na kole. Po rozloučení se nalitý potácíme ke stanu. Kluci zmerčili, že za školou je malá umělka a u ní vyvěrá pramen minerální vody. Tak jdou a točí vzorek do barelu, pozorujíce mestijské mazáky, jak strkají fotbálek. Jestli jsme na vteřinu přemýšleli, že si s nima z legrace kopnem, jejich předváděná hra nás z toho okamžitě vyvádí. Hrají opravdu dobře a my bychom byli po šesti rafanech při nejmenším trapný. K véče dáváme v bezpečí stanové celty čínskou polívku za strašnýho chcance. Pršelo i včera, ale ne tolik. Kape nám na spacáky. Holky zažívají dobrodružství ve sprše, na kterou musely hodinu čekat, jelikož netekla voda. Ve sprše nesvítí světlo a voda se šteluje kouhoutky umístěnými na opačných koncích místnosti. Trochu opařené přichází do stanu, probíhá menší ponorková hádka a v 10 jdeme řádně zmožení spát.