“Musíme něco koupit v lékárně na tu sračku!” prohlásila Saša ještě než jsme ráno otevřeli oči. Kuri s Mákou to ovšem kvituje. Opouštíme azyl hotelu Ararat a míříme do hlavního města Jerevan. Snídáme stylově piknikově v horách. Menu je lavash (chleba, placka, velký jako utěrka), do kterýho si balíme toustovej sýr, junior, rajčata a okurky. Stavíme u malebného Khor Virap, což je klášter s výhledem na posvátnou horu Ararat.
Až sem poprvé řídí Máka a bez větších problémů podmaňuje. Jsme zde svědky zvyku pouštění bílých holubic. Koupíte si jednu na parkovišti, donesete před kapli a pustíte. Navštěvujeme kobku, do které se leze dolů po velice úzkém a poměrně dlouhém žebříku, ještě k tomu v záklonu. Záhadou jsou naprosto černé zdi v dolní místnosti, zřejmě se tu něco pálilo. Nicméně nic pro klaustrofobiky.
Kuri sedá za volant, jelikož po zážitku z Tbilisi tušíme městský punk. Na dálici trháme rekord a frčíme 130 km/h. V Jerevanu se Zbycho rychle zorientuje a naviguje na náměstí s budovou opery, kde máme spicha s Armanem skrze ubytko. U italský ambasády na chvíli stavíme a vaříme. Jen tak tak dojíždíme na náměstí a dáváme ve stínu autu vorazit. Jdeme na prohlídku města s Armanem. potkáváme pár Čechů, mezi nimi fotografka s vyvoněným foťákem. Je z deníku Sport, což ještě nevíme. Na Hanrapetutyan Hraparak (Náměstí Republiky) se na chvíli ztrácíme, ale Zbycho se střelhbitě ptá, je mu porazeno a on děkuje slovy: “Thank you marač.” Navléká tak další perlu na náhrdelník dovolenkových hlášek hned za Chvala, Gracia a this is cow and this is cheap
J. Míjíme strašidelné železné konstrukce pavouků před kinem, kde právě probíhá filmový festival. V katedrále Surp Grigor Lusavorich (postavený mezi 1997 – 2001, 3822 m
2, 54 m vysoký, 1700 míst k sezení) si všichni velice tiše sedíme. Hrobové ticho prořízne Máčino kejchnutí přidušený nosem – krásný zvuk, sbíráme se a jdeme okamžitě do prdele. Kousek vedle ještě nahlídneme na krytý trh, který není nic moc a metrem se vezeme ke kaskádě, landmarce Jerevanu. Její prohlídku včetně sochy Matky Arménie necháváme na zítra. Pícháme pivko, ale ne ledajaký, vymraženou točenou Plzeň za 80 Kč, špica. A co víc, sedíme na něm s Jenem Kalibou, reportérem ČR1 a naším kamarounem.
Jen co sdlábne koprovej bramborák, upaluje na stadion připravit se na večerní meč Plzně s místním Pyunikem. My se upalujeme ubytovat nad město do baráku k Armanovi. Jeho otec nám udělá kafe a mizí do svýho druhýho baráku ve městě Bjni (Bažni). Jedeme na fotbal! Na stadionu, před kterým je čilý ruch a prodávají se tu semínka na zobání, si nás vyzvedává Klábos s mladíkem v saku, hned tykačka až na to, že je to mluvčí repre. Protahujou nás rojem fízlů s obrovskýma čapkama zdarma na hlavní tribunu, kde už sedí celá česká výprava. Chceme dát jedno, ale na celej stadion je tu pouze jedna, slovy jedna lednice, která nestíhá chladit. A tak pijeme teplou vodu a kolu a koukáme na ty plzeňský kluky jak to Pyuniku nandavaj 4:0. Saša je poprvé na fotbale, pravidla rychle chápe a je nadšená, kluci míň, páč druhej poločas je vo hovně.
Cestou dom procházíme trochu centrum a jsme dost překvapený, jak to tu žije. Jeden park s x café za druhým, všechny plné Arménů, a to ve 22:30. Chceme najít rychlý občerstvení, ale bez šance, tak budeme o hladu. Omyl. Po příjezdu na barák má Arman překvapení. Spolu s kamarádem Heikem (16 let) připravují khoravats (grilovaný maso) z 11 kuřecích stehen. To jíme, pijeme jahodovej likér. Heiko behěm 5 minut vypijeflašu vína, co nám zbylo z Jermuku. Je nalitej. Arman na revanš dotáhne víno ročník 1992. S tím ho posíláme zpět, to by byla věčná škoda a fotr by ho jistě pověsil. U točitého schodiště vedoucího k našim pelechům chybí zábradlí, nesmíme se tolik zřídit. Na závěr lokneme 2x 60% hruškovici a spíme až do rána.
Žádné komentáře:
Okomentovat