Budíku, kterej nás budí ve 4 h nikdo nevěří, ale nedá se nic dělat. Taxi nás nabírá v domluvených 4.20 a Ukrajinec jedoucí slušnou kudličku nás za cenu 10 hřiven za minutu za 25 minut vyhazuje na letišti. Vše jde na rozdíl od včerejška jak po másle a v letadle dospáváme manko. Saša sedí v 19. řadě, ačkoliv na bodarding pasu má řadu 20 – ta tu ovšem chybí.
Cestu narušuje akorát čtveřice mladíků z Čech, pardon, dle jejich chování z Buranstánu. Baví se kdo komu dluží padesát kopějek, že jeden si dal muffin a druhej dražší brambory. Sedí hned za klukama. Kuri vytahuje poslední hřivnu a chce jim jí dát, aby už drželi hubu. Zbych bezskrupulí nahlas dává najevo, co si o nich myslí.
Dosedáme v půl osmý a za hlasitého potlesku čtyř dementů opouštíme letadlo. Nervozita z toho, jak dopadla zavazadla napakovaná chlastem opadá po jejich vyzvednutí a kontrole. Vše je caier a dereme se ven, kde už čeká Kuriho máma s autem. Kuri se Sašou s přehledem prochází výstupní bránou. Mají totiž nasazený loajální výraz. Zbych s Mákou, ale takové štěstí nemají. Celní úředník na Zbycha: „Máte něco k proclení, alkohol apod.?“ „Ne.“ „Tak mi to pojďte ukázat.“ „Noooo, ikdyž něco málo tam máme.“ „Tak všechno vybalte.“ Máka dělá nasranou na Zbycha, že jim lhal a zkouší mluvit tónem ublíženého dítěte, aby je nalomila. 8 flašek už je dost, ale nakonec po 15 minutách, během kterých musela Kuriho máma vyjet a znovu zajet na parkoviště, aby neplatila, vyhrávají a dveře za Roadtripem Kavkaz 2011 se i za nimi zavírají.
Žádné komentáře:
Okomentovat