Sobota 23.7. Odfouknuti z Kobuleti

Probouzí nás stále sílící vítr, který dělá z našeho stanu placku. Blíží se černý mraky a začíná horizontálně strašně lejt. Prcháme do auta a zjišťujeme, že bylo celou noc otevřený, he. Jedeme nakoupit na silnici, která je úplně pod vodou, stěrače nestíhají. U obchodu nás pouštějí za barák si vyčistit zuby u venkovního umyvadla. Jedeme za město se najíst a trojka bez Kuriho dávaj záchod v přírodě. Jelikož to vypadá, že bude hnusně celej den, padá rozhodnutí opustit pláž v Kobuleti a vydat směrem k Tbilisi do města Gori. Z posledního dne u moře nebude nic, ještěže jsme se včera tak spálili. Do Gori, rodného města Josefa Džugašviliho alias Stalina, jsme se dostali po šestihodinové cestě (něco přes 300 km) ve 4. Auto zlobí, asi je v prdeli spojka, ale už to nějak doklepem těch 60 km do Tbilisi.
Kluci jdou do Stalinova muzea a ušetří každej pět lari vydávajíce se za studenty. Plno fotek a popisků v azbuce a gruzínštině, paráda. Návštěva Stalinova rodného domu a osobního vagonu, který věnovali Rusové v roce 1985. Holky se mezitím vrací z procházky z gurijské pevnosti, ze které nejsou moc nadšené. Spíše je zaujalo osmero velkých soch umístěných pod ní. Každé z nich něco chybí, obličej, ruka, noha atd.

Stalinův rodný důůům

Jedeme do restaurace Salobia mezi Mschetou a Tbilisi. Ano, do té, kde šel Zbych zaplatit a nalepil si velikou jitrnici, přímo na čelo. Po cestě trochu stres, páč nemáme benzín a my musíme najít benzinku na kartu, páč nemáme moc peněz. Karty berou málokde, ale nakonec máme štěstí.

Na zahrádce restaurace Salobie, vyhlášené svou fazolovou polévkou lobio, si dáváme za stálého deště salát, chinkali, kebab, nakládaný papričky, lobiani – placka plněná fazolovou pastou, prostě hostina na rozloučenou, jak má být. Nechápeme kolik je tu lidí a jak je to obrovský. Jen dva týpci mají na práci organizovat přijíždějící auta, aby zaparkovala. Parkoviště je zaplněno asi sedmdesáti auty.

S sebou bereme tři litry domácího vína do petky, bude nutný se nalokat, plánujeme spát ve čtyřech v Nivičce. Jedeme hledat nocleh, vyjíždíme úplně zcestně po strašný cestě na vyhlídku nad Mschetu, není tu nic. Při hledání fleku Zbycha zažene pes, kterej vylít z naprostý tmy. Ještěže má na sobě bezpečnostní (rozuměj hnědý) trenky. Jedeme zpět na parking před Salobiji, ale nelíbí se nám tu, moc světla a lidí a hned na hlavní. Zakufrováváme na 

odpočívadle mezi dvěma dálničními výpadovkami, jen kousek od  železniční trati. Je tu sice bordel, ale sice tu smrdí chcanky, který to vyvažujou. V autě lokáme, holkám narvanejm vzadu je na očích vidět to, že se tam nevyspí. Zbych si obligátně vylejvá víno do klína. Kluci džentlmensky opouští auto, aby si holky natáhly nohy a jdou spát pod širák. Aroma by se dalo popsat jako podchod, kam se chodí bezdomovci vydělat. Ještěže ze tří nakoupených litrů holky vylokali stěží tři deci. Kuri objevuje, že ze stromů nad ním padá smola. To je jedno, kluci do sebe rychle natlačí litry vína a zlitý rychle usínají.