Sobota 9.7. Situace kolem hranic

Řekli jsme si, že vstaneme dost brzo, uděláme gulášovku…Tak druhá věc se povidla, ale vyrážíme v 9 h. Před tym si Saša dovolila jít sama do města nakoupit chljeba, ovoce a jogurt (nakonec koupila zakysanou smetanu). To způsobilo poprask na místním bazaru.

Cestujeme do Sagareja. Řídí Saša, která si Ladičku podmaňuje během první minuty. Ze Sagareja uhýbáme po doplnění nádrže (sichr) na David Gareja monastýr. Cesta pěknou krajnou na pomezí hranic s Ázerbajdžánem. Hrozivý vidro, fakt snad 50 °C na slunci. Posledních 10 km krosí Saša po kamenitý silnici, dost jí otrnulo. Kuri se vzadu s Mákou bouchají hlavou o strop Ladičky, jak to skáče. Parkujeme až u vjezdu, někdo na nás troubí z marshrutky, kde veze výpravu Poláků, prdíme na to. V monastýru krása, vykutanej ve skále, teď tam žije 15 mnichů. Malá pruda holek za kraťasy. Jmenuje se Lavra, kousek dál je Udabno, který sloužil pro 10000 mnichů – nechápeme, ale přesto tam nejdeme, zmija a vedro. Zmůžeme se jen na vydrápání se na věž odkud čekujeme mnichy jak obstavávají pole a dělají jídlo.

David Gareja

 Mizíme, ale to už řídí Kuri, Sašu brní ruce ještě furt. Navigátor Zbych volí jinou cestu a to na Rustavi. Je to 30 km naprostou pustinou, polní cesta. Kuri se v duchu modlí k Davidu Garejovi, ať se kurva nic nestane s autem. Dojíždíme k podezřelý oplocený ploše (nakonec to jsou hranice s Ázerbajdžánem, o tom ale v tu chvíli nemáme páru, Zbych se bojí, Kuri bagatelizuje). Tak tam stavíme, fotíme a natáčíme a auto chcípá. Nestartuje, napodruhý chytá, pak chcípá a krve se v nás nejde dořezat ani motorovkou, nikde neni ani noha.

Kam?

Pak cajk a jedeme dál, půlky pořád sevřený, mohli bysme jima štípat trojku železo. V nejbližším městě Gardabani pícháme zmrzku, vodu, fantu (ta vždycky bodlér), další zmrzku, páč je skvělá a stojí bůra. Přes Rustavi po dálnici dál a pak další jebovka. Odbočka do Marnauli – 15 km. Silnice postavená za Stalina a od tý doby na to nikdo nesáh, to bychom každýmu přáli popsat. Kolem asfaltky 8 pruhů po poli v bahně, jak se po ní nedá jet a všichni jezdej okolo. Po martyriu stavíme Saše na káku, Kuri nekontroluje budíky nechá zaplej motor v domnění, že Saša je rychlík. Čili vaříme. Po dalších peripetiích konečně dorážíme na hranice a začíná čučoriedka na tortě vyšperkovaného dne. Začátek OK až na to, že Zbycho poděkuje celníkovi za pasy “Gracia” jak rodilej Ital. Kuri vostává v káře, projíždí, zatímco ostatní prochází kotrolou pěšky. 10 min gruzínská strana. No, ale počkat, je tu ještě ta arménská. První věc – musíme odjet z fronty vyřídit víza. Ok vyplníme form a platit: “Kolik dolarů?” “Musíte platit v dramech.” Hm. Tak Kuri překračuje hranici a jde měnit. Vejde do customs broker, kde mu řeknou, že je to vedle. Ale ukazujou na druhou stranu než to je. Tak čeká 20 min mezi bandou spocenejch řidičů, který se hádaj kvůli předbíhání atd. Hnus. Zachraňuje ho Zbych, který se vydává za ním a najde exchange na druhý straně. Cajk, vyměněno, víza máme, jedem. Cpeme se s Ladičkou, která mezi tím přímo pod okny vízové stanice znovu vaří, na první flek fronty. Procházíme celnicí a jedem v domnění, že je vše v pohodě. Za závorou čekujou zběžně zavazadla a něco melou o customs broker. Jedeme dál na poslední závoru. Odsud nás vrací celník Arjom zpět, abychom zaplatili ekologickou daň. Tak se vracíme, platíme, jedeme zpět. “Have a good trip” hlásí celník poprvé. Jo! Tak stavíme hned za závorou u krámu, že koupíme víno a jídlo. Hned první člověk ukazuje na sklo a měle něco jako šarovka. Tak se Kuri pro sichr ptá celníka. Ten říká, že to samozřejmě pořebujeme, je to nějaký pojištění, abys mohl řídit v Arménii, něco jako u nás dálniční známka. Firma, co to dělá hned za hranicema má již po zavíračce. Tak se Kuri vydává zpět do customs broker, opět povídají, že vedle a tentokrát to je opravdu do teho humusu, kde už stál. Se zděšením zjišťuje, že typ za kterým před půl hodinou stál ještě ani není na řadě. Nemaje telefon a nic, čeká na něco, co ani neví co je a jestli je tu vůbec správě a jestli to vůbec potřebuje. V místnosti dva frajeři vypisujou každou žádost ručně, opis pasu, řidičáku, techničáku, vyplnění modré kartičky, kterou si pak lípneš na okno, aby fízli věděli, dokdy to platí. Na závěr kopie pasu, řidičáku a techničáku a notářsky ověřenýho papíru, že můžeš jet do Arménie, kterej naštěstí máme z půjčovny. V místnosti 2x2 metry je 50 °C a hroznej smrad ze spocenejch umašťěnejch kamioňáků, kterej v sobě Kuri dusí, žízeň, nerozumí nikomu ani slovo, a za neustálého dotazování nějakýho veksláká, jestli je z tý Nivy a jestli nechce arménskou simku polyká hořkost vyvedeného dne do dna. Po hodině mu přichází Saša na pomoc a mění love.*****

*****Mezitím v bance Saša: “Stojím ve frontě (což nic neznamená, ta tu nefunguje, chaos) a jelikož Arménci nedodržujou osobní zónu, několik mě jich předběhlo. Nakonec si dovolím odporovat a jakožto jediná ženská na hraničních úřadech si mých výtek nikdo ani nevšiml. Po asi ¾ hodině si zoufalá počkám na strážníka a poprosím ho o change a dovedení k dané přepážce což se stane – já ovšem nervy na hadry.
Zároveň vytahuje Kuriho, kterej je už téměř na řadě, z fronty do dveří vedle, kam volal celník Arjom, aby to urychlil. Dostáváme papír naprosto k ničemu a Kuri se vrací zpět do fronty. Analbáze končí v 9h místního (+1 Gruzie, +3 ČR) po celkem 3 hodinách. Dostáváme šarovku a “Have a good trip” no. 2. Okamžitě kupujeme vody, fantu a Kozla v plechu - ten je po týdnu první pivo co opravdu zachutná. Napotřetí a naposlední chvíli před setměním nacházíme flek u řeky, dál od silnice. Jdeme se mýt do řeky a dostáváme nabodáno od tisíců komárů. Vaříme rychlou těstovinovou véču lejeme víno a stavíme stan. Zbyšek ještě trochu oživí vzduch uvnitř rozlitým vínem a rozbíjí flašku, když jí vyhazuje ze stanu, ale to už nás dnes nemůže rozhodit.