Po deštivé noci, kterou asi ve 3 utnul svým desetiminutovým vytím Jackie se probouzíme nejdříve v 6, pak v 6:10 páč Zbych není schopný vypnout budík a pak v 7 h. Všechno pakujeme, rozlučka s mužem v gypsu, závěrečná fotka a odjezd na nákup.
Nikde nemaj chleba, až vedle Café Ushba narážíme na pekárnu. Kupujeme čtyři vařící chleby a jedeme do Ushguli, což je vesnice, jež je nejvýše položenou obydlenou osadou v Evropě (2200 m.n.m.). Je to 45km dlouhou, martiriovou cestou plnou výmolů a louží. Cestu pouze odhadujeme, nakonec ale zjišťujeme, že Ushguli v podstatě nejde minout. Párkrát křižuje cestu i říčka, na první narážíme kousek za Mestií. Přemýšlíme jak jí projet, přece jen voda dosahuje po kolena. Necháváme si to vokázat od místních, jedousí shodou okolností taky bílou Nivou. Na řadu jde Kuri a s přehledem projíždí, pak už má Nivičku v ruce a celou offroadovou cestu zvládá za 2 hodiny. Procházíme vsí, jak vystřiženou ze středověku, s úchvatnými scenériemi vůkol. Pozor na to kam se šlape, všady jsou hovna, sem tam potok a samozřejmě domácí zviřátka. Fotíme obranné zdi, je jich tu nejvíce ve Svanetii, proto je vesnice od roku 1996 zapsána do historického dědictví UNESCO. Co bychom to byli za Čechy, kdybychom nešli na pívo. Jedinou hospodu nelze minout. Pícháme jedničku značky Kazbegi, k jídlu šašlik a chleba a obdivujeme překrásný dřevěný interiér. 
Naší pozornosti neujde velký dřevěný trůn, který ručně vyřezával sám majitel. Dozvídáme se, že je na něm vypsaná historie rodiny počínaje 13. stoletím, nad níž ční rodinný erb. Mezitím vedle u stolu tentýž člověk porcuje krávu, kterou ráno při neděli podřízli. Pro pytlíčky plné masa si postupně přijde každý ze zdejších 55 obyvatel.
Nikde nemaj chleba, až vedle Café Ushba narážíme na pekárnu. Kupujeme čtyři vařící chleby a jedeme do Ushguli, což je vesnice, jež je nejvýše položenou obydlenou osadou v Evropě (2200 m.n.m.). Je to 45km dlouhou, martiriovou cestou plnou výmolů a louží. Cestu pouze odhadujeme, nakonec ale zjišťujeme, že Ushguli v podstatě nejde minout. Párkrát křižuje cestu i říčka, na první narážíme kousek za Mestií. Přemýšlíme jak jí projet, přece jen voda dosahuje po kolena. Necháváme si to vokázat od místních, jedousí shodou okolností taky bílou Nivou. Na řadu jde Kuri a s přehledem projíždí, pak už má Nivičku v ruce a celou offroadovou cestu zvládá za 2 hodiny. Procházíme vsí, jak vystřiženou ze středověku, s úchvatnými scenériemi vůkol. Pozor na to kam se šlape, všady jsou hovna, sem tam potok a samozřejmě domácí zviřátka. Fotíme obranné zdi, je jich tu nejvíce ve Svanetii, proto je vesnice od roku 1996 zapsána do historického dědictví UNESCO. Co bychom to byli za Čechy, kdybychom nešli na pívo. Jedinou hospodu nelze minout. Pícháme jedničku značky Kazbegi, k jídlu šašlik a chleba a obdivujeme překrásný dřevěný interiér. 
Naší pozornosti neujde velký dřevěný trůn, který ručně vyřezával sám majitel. Dozvídáme se, že je na něm vypsaná historie rodiny počínaje 13. stoletím, nad níž ční rodinný erb. Mezitím vedle u stolu tentýž člověk porcuje krávu, kterou ráno při neděli podřízli. Pro pytlíčky plné masa si postupně přijde každý ze zdejších 55 obyvatel.
K šašliku fasujeme výborný kyselý sos a ještě výbornější tzv. nakládaný medvědí česnek. Platíme mezisoučet, kluci opouštějí hospodu a jdou si projít zbytek vsi. Holky zůstávají a píchají ještě jedničku. Zatímco kluci obdivují krásy středověkých podmínek, fotí 10leté kluky co jezdí na koních jak žokej Váňa a Kuri si na vyhlídce obrací trenky, který si v přítmí stanu včera večer špatně natáhl, holky se seznamují s starostou Ushguli Ladem, bratrem onoho řezbáře. Když se kluci vrací, je džbánek domácí 50% pálenky Chachy (čači) téměř prázdný. Každý fasuje po panáku a Lado jde pro další žejdlík. Hospodu není možné opustit. Koštujeme 4 talíře tepelně upravených a okořeněných vnitřností (domácí svanetskou solí) z poražené krávy, oplatky, čokoládu a nakonec i černé víno. Kuri mezitím skáče pro poslení butylku Bechera (volí ovšem špatnou cestu a brodí se po kotníky v hnoji), jíž odevzdáváme jako dík a loučíme se.
Za povyku 20 teenagerů, kteří se cpou v marshrutce, parkujou vedle nás a fotí si nás, opouštíme Usguli. Řídí Kuri, pil jen dva panáky vína, jednu čaču, jedno pivo. Ostatní ji mají jak z praku a ve voze je veselo. V Mestii bereme za poslední lari benzín. Čepuje nám ho úplně na plech týpek v čepici ála žalud. Sekáme zatáčky na silnici hrůzy s cílem dostat se k našemu vodopádu – kluci potřebujou po 2 dnech vošplongi – a pak kousek dál stanovat. Plán je ujet asi 100 km. U vodopádu (70 km vzdáleného) jsme cca za 3 hodiny. Saša meje okna, páč jsou šíleně zasraný. A teď už “jen” najít místo na stan a pěkný den je za námi. Pak ale ZRADA. Doposud superspolehlivá Ladička asi nezvládla celodenní nápor a loužovou vodní lázeň, 25 km od města Jvari přestává jet. Motor vynechává, pak rána jak z děla a jiskra z motoru a hotovo. Vypadá to na baterku a na to, že jsme pěkně v prdeli. Je 21 h a rychle se stmívá. Do 3 minut jede okolo marshrutka a staví. Vyskakuje 5 gruzínců a začínají zjišťovat vo co de. Domlouváme se rukama nohama, anglicky a lámaně rusky. Berou si naší baterku do jejich auta (Ford Transit) a zkoušejí jí nabít. Neustále jim asistuje Zbych, poněvadž tomu aspoň trochu rozumí. Po 10 minutách tůrování nám jí zapojují zpět, startujeme a jedeme před nima. Funguje to asi 2 km, top je když už skoro nesvítíme a jedeme dlouhým neosvětleným tunelem, kterým prosakuje voda, stěrače nefungujou. Definitivně to kleká a Transit marshrutka v havarijním stavu nás bere na naše ocelový lano (bugzir, klasická bužírka). Kuri se nehrne za volant a pouští řidiče marshrutky do Lady. Marshrutku zatím řídí jeden z ožralých pasažérů, Svateťan (později se dozvídáme, že do Čech dováží ořechy). Kuri jede s Gruzíncema v plné marshrutce a lano se po 5 minutách trhá, tak zkoušejí navázat svoje. To se za pár set metrů trhá znova. Zbycho teda navrhuje, aby si holky z Nivy šly sednout do marshrutky, aby se ladička odlehčila. Svaneťani to nepochopili, holky si sice přesedly, ale dva lidi z marshrutky jdou do našeho auta a my jsme tam kde jsme byli. Lano se trhá znovu. Táhnou nás do kopce desetikilometrovou rychlostí v hodině, k tomu všemu přichází hustá mlha. Lada je v naprostý tmě osvícena pouze řidičovým mobilem – jmenuje se Ilya a je to král. Lano ještě dvakrát přejedeme, čili stavíme asi šestkrát. 20 kilometrů jedeme 2 hodiny. |
| Ilya druhý zleva, čtvrtej zprava, ten vedle Máky, zelenej, ten druhe neznámej je David |
Mezitím…Kuri má v jednom kuse na uchu majitele půjčovny a dojednává náš budoucí plán. Dotáhnou nás do Jvari, tam auto necháme u fízlů. Nasedneme do marshrutky, do který si naložíme všchny věci a která nás hodí do penzionu v Zugdidi. Tam předáme klíčky člověku jménem Guram. Ten ráno vezme mechanika a zkusí opravit auto, pak nám ho přistaví a my budeme moci pokračovat k vytoužené pláži v Ureki.
Do Jvari zbývá 5 km, cesta vede jen z kopce. Nastává sebevražedný sjezd. V Ladě sedí Ilya řidič, Zbych a David – dělník silničář, kterej spravuje silnici do Mestie. Pohodář a navíc nám vše tlumočí – ruskoanglicky. Ilya se pouští z kopce, zezadu mu svítí marshrutka, ve který sedí Kuri, Saša a Máka a bojí se o holý život těch vpředu. Když jdede něco proti, bliká Ilya tak, že přejíždí přes displej mobilu prstem. Na menší rovince osádka ladičky vyskakuje a tlačí asi 100 m k dalšímu sešupu. Zbych jen tak tak dobíhá auto a naskakuje za jízdy jako když na bobové dráze tlačíte boby na startu. Je to naprostej punk. Kuri má další telefon s Georgem z půjčovny, když ho vyruší to, že svanetský řidič staví a něco po něm chce. Nechce tomu věřit, ale pomalu mu to dochází. Musí zasednout za volant marshrutky, blížíme se totiž k městu a frajer nemá papíry, navíc je nalitej. A tak se stalo, že se Kuri stal řidičem Transit marshrutky. Poprvý řídil něco jinýho než osobák, po šílenym dnu a s pěti cestujícími za zády. V půlce nás staví policajti, vedle nichž už stojí ladička, která úspěšně sjela kopec a se kterými domlouváme zmíněný plán. Konečně jsme ve 23:30 ve jvari a dáváme cígo s Davidem a Svaneťanem. Kecáme o všem možným, ptají se na náboženství a když zjistí, že jsme bez vyznání, nechápou. Přijíždí vysmátej policajt. Zapřahujeme Ladu a jedeme asi 2 km do kopce jí na stanici odstavit. Řídí poliš, Kuri na spolujezdci líčí všechny strasti dnešního dne. Vše v pohodě, super lidi. Nastává přejezd do Zugdidi. Ilya jede hroznou dýku, ale kromě toho, že jsme skoro přejeli psa a toho, že nás stavěli další policajti a Ilya nenadejchal, se nic vážnějšího nestalo. Loučíme se s našimi pětihodinovými přáteli, cpeme Ilyovi eura, ale ten o tom nechce ani slyšet. “To Gruzínci nedělají.” povídá.
V Zugdidi se nás ujmul Guram, mluvící zcela srozumitelnou ruštinou. Ubytovává nás v prostorné vile u příjemné babky, která okolo nás v půl 2 kmitá jak čamrda. Lokáme dvě rundy čači, čaj a vodu, jíme domácí výbornej salát a ve 3 jdeme spát. Skončili jsme po tom všem nad očekvávání dobře. Považte, kdyby se to samé stalo u nás. Na takovou ochotu, nápomocnost a pohostinnost místních lidí už stěží kdy narazíme!
Žádné komentáře:
Okomentovat