9,00 zvoní budík, to proto, že nám před barákem stojí Lada Niva, kterou jsme si pronajali o pana George Beradzeho. Kuri se Zbychem ještě s trojkou v žíle řeší všechny náležitosti (ovládání, co dělat, když, atd.) a jde se ještě spát do půl 12. Vydatná snídaně v podobě čínské polévky nás staví na nohy. Zbych má naštěstí batoh u Nukriho v autě, kde ho včera zapomněl. Jedem si pro něj k němu do kanclu, kde dělá i Martin. Řídí Zbych a jako první si tak podmaňuje stroj, kterému od této chvíle neřekneme jinak než Ladička. Pořád to chcípá a zcestně troubí, čímž už v tak dost hektických ulicích děláme ještě větší bordel. Zbych to hold nemá dostatečně podmaněný. Po tříhodinovém martiriu jízdy po městě, při kterém získáváme karimatky (2x250 Kč) a plynovou bombu (390 Kč) se blížíme konečně k odjezdu. Ještě malá zastávka, musíme si tu bombu naplnit. To, jak se plní plynová bomba v Gruzii se rovná hazardu se životem. Plní se to z věci co připomíná rezavý bojler a vede přímo ze země, o bezpečnosti nemůže být řeč.
Dostáváme pár užitečných rad na cestu. Benzín se platí předem, na přechodu má přednost auto, na kruháku se dává přednost těm co na něj najíždí, jízdní pruhy neplatí, troubí se na výstrahu, nikoliv, že chceme prudit, auto se nemusí zamykat, při přecházení silnice se jde nejdříve do půlky, tam se počká a pak se pokračuje, řidiči jsou na to zvyklí.
Dostáváme pár užitečných rad na cestu. Benzín se platí předem, na přechodu má přednost auto, na kruháku se dává přednost těm co na něj najíždí, jízdní pruhy neplatí, troubí se na výstrahu, nikoliv, že chceme prudit, auto se nemusí zamykat, při přecházení silnice se jde nejdříve do půlky, tam se počká a pak se pokračuje, řidiči jsou na to zvyklí.
Vše probíhá v cajku a jedeme do 170 km vzdáleného Kazbegi. 10 km za městem zjišťujeme, že jsme zapomněli na exchange, jitrnice na čele kažého z nás. Po cestě stavíme v Ananuri, pěkný monastýr čnící nad vodní nádrží. Seznamujeme se se zdejším velmi častým jevem, čímž jsou zvířata všeho druhu, především dobytka, na silnici, je třeba dávat bacha.
Kupujeme gruzínský chleba, placku, na cestu, všichni detox jak sviňa, nedostatek voďary. Další zastávkou je horské středisko Gudauri, centrum zimních sportů Gruzie. Odsud “krásná” kamenitá cesta, která je hlavní tepnou pro kamiony mířící do ruského Vladikavkazu. Všude spousta tunelů, které jsou ale již mimo provoz, nebo aspoň vypadají tak hrůzostrašně, že průjezd jimi neriskujeme a objíždíme je po “silnici”. Ve vesničkách vídáme jakési cihly, které jsou patrně sušeným hnojem. V městečku Stepantsminda, centru národní rezervace Kazbegi konečně k večeru stavíme. Okamžitě nás odchytávají místní a zatahují nás do jejich obydlí, které nám nabízejí za 35 lari na osobu. Lari se násobí deseti a vyjdou vám koruny. Je k tomu i snídaně a večeře, tak to bereme. Posléze litujeme, že jsme neusmlouvali o bůra levnější cenu, ale co, dovolená je od slova dovolit si, no je to tak? Odmítáme večeři páč nám není nejlíp, hrajeme Česko a jdeme spát.
Kupujeme gruzínský chleba, placku, na cestu, všichni detox jak sviňa, nedostatek voďary. Další zastávkou je horské středisko Gudauri, centrum zimních sportů Gruzie. Odsud “krásná” kamenitá cesta, která je hlavní tepnou pro kamiony mířící do ruského Vladikavkazu. Všude spousta tunelů, které jsou ale již mimo provoz, nebo aspoň vypadají tak hrůzostrašně, že průjezd jimi neriskujeme a objíždíme je po “silnici”. Ve vesničkách vídáme jakési cihly, které jsou patrně sušeným hnojem. V městečku Stepantsminda, centru národní rezervace Kazbegi konečně k večeru stavíme. Okamžitě nás odchytávají místní a zatahují nás do jejich obydlí, které nám nabízejí za 35 lari na osobu. Lari se násobí deseti a vyjdou vám koruny. Je k tomu i snídaně a večeře, tak to bereme. Posléze litujeme, že jsme neusmlouvali o bůra levnější cenu, ale co, dovolená je od slova dovolit si, no je to tak? Odmítáme večeři páč nám není nejlíp, hrajeme Česko a jdeme spát.
 |
| Cestou do Kazbegi |
Žádné komentáře:
Okomentovat