Ráno příjemné probuzení v penziku v Zugdidi. Kluci jdou do banky rozměnit love, páč jsme na suchu a budeme je potřebovat. Před bankou, kterou nacházíme po několikerém ptaní a 20minutové chůzi, stojí asi sto lidí, řvou a rvou se dovnitř. WTF? Dochází nám, že se vyplácí důchody nebo co. Zkušeně máváme na sekuriťáka, že chceme jen směnit. Tenn nás skrz rozzuřený dav prorve až k okýnku. Za směněnou měnu a prožité dobrodrůžo se odměňujeme jedním studeným točeným oroseným na zahrádce.
Po několika telefonátech s pronajímatelem Nivy jsme se kolem 13:00 dozvěděli, že do 20ti minut to bude. Vše je spravené, 80 lari ubytování, 60 lari oprava (nový čínský generátor) plus 20 lari béňo. Ještě jsme naproti penzionu provedli vošplongi Nivy – zvenku, zevnitř (tak jak to děláme se sebou). Trvá to přes hodinu a stojí 6 lari?
Kuri na vše dohlíží, ostatní s Guramem pojídají sušeného kapra a ve stínu listnáče popíjejí pivko z petky. Loučíme s jedním z našich zachránců Guramem a vyrážíme konečně k moři. Ještě tankujeme, funguje asi až třetí karta. Co nevidíme, mává na nás skupinka teenagerů v marshrutce, odkud je jenom…jo jsou to ty z Ushguli J V Poti, po cca 60ti ujetých kilometrech odchází rádio, budíky, stírání… déjà vu včerejšího večera a atmosféra se dá krájet. Pak stará známá rána a hotovo, dojíždíme setrvačností k chodníku a parkujeme přesně před hospodou – štěstí v neštěstí. Tak tu sedíme, Kuri vyjednává odvoz a čekáme na milou mladou slečnu, která nás má vysvobodit z klinče. Má přijet s opravářem a novým akumulátorem – ví totiž, co s tím autem je (asi lépe než ti, kteří nám ten samý problém vyřešili včera). Jak to dopadne nikdo neví. Je 17:15. V 19 h slečna dorazila, naložila nás i s bagáží do auta a dopravila do Ureki. Hned na druhý pokus jsme již dosti unavení z celodenního martyria našli supr bejvák (dvě ložnice, klimatizace, terasa, záchod, sprcha na zahradě a výhled na náměstíčko s rozestavěnými domy – 15 GEL á noc). Házíme se do gala a jdeme se projít do městečka. Kotvíme v baru s živou hudbou. Kapela má výborný výběr starejch blues songů, ale ozvučení je hrozný a Sašu dost irituje. Kuri tomu přišel na chuť, ale proč je složení bubny, kytara, piáno, zpěv a housle nechápe nikdo. Dáváme morgena s kolou za 3,5 lari, ale jak Morgan, tak kola jsou kvality C. Cestou zpět se ještě trochu necháme vojebat nákupem 7 kg melounu za 6 lari, kde jsou ty časy v Kvareli.
Kuri na vše dohlíží, ostatní s Guramem pojídají sušeného kapra a ve stínu listnáče popíjejí pivko z petky. Loučíme s jedním z našich zachránců Guramem a vyrážíme konečně k moři. Ještě tankujeme, funguje asi až třetí karta. Co nevidíme, mává na nás skupinka teenagerů v marshrutce, odkud je jenom…jo jsou to ty z Ushguli J V Poti, po cca 60ti ujetých kilometrech odchází rádio, budíky, stírání… déjà vu včerejšího večera a atmosféra se dá krájet. Pak stará známá rána a hotovo, dojíždíme setrvačností k chodníku a parkujeme přesně před hospodou – štěstí v neštěstí. Tak tu sedíme, Kuri vyjednává odvoz a čekáme na milou mladou slečnu, která nás má vysvobodit z klinče. Má přijet s opravářem a novým akumulátorem – ví totiž, co s tím autem je (asi lépe než ti, kteří nám ten samý problém vyřešili včera). Jak to dopadne nikdo neví. Je 17:15. V 19 h slečna dorazila, naložila nás i s bagáží do auta a dopravila do Ureki. Hned na druhý pokus jsme již dosti unavení z celodenního martyria našli supr bejvák (dvě ložnice, klimatizace, terasa, záchod, sprcha na zahradě a výhled na náměstíčko s rozestavěnými domy – 15 GEL á noc). Házíme se do gala a jdeme se projít do městečka. Kotvíme v baru s živou hudbou. Kapela má výborný výběr starejch blues songů, ale ozvučení je hrozný a Sašu dost irituje. Kuri tomu přišel na chuť, ale proč je složení bubny, kytara, piáno, zpěv a housle nechápe nikdo. Dáváme morgena s kolou za 3,5 lari, ale jak Morgan, tak kola jsou kvality C. Cestou zpět se ještě trochu necháme vojebat nákupem 7 kg melounu za 6 lari, kde jsou ty časy v Kvareli.
Dámy šly spát, kuci pod záminkou vyčurat se potkali majitele domu v přízemí, odkud až do páté hodiny ranní neodešli. Smršť domácí čači jim prý svázala nohy. Družba se všemi u stolu. Najednou volá George z půjčovny a parkuje Nivu odstavenou v Poti na naší zahradě. Co? Jde se opravovat, je sním i mechanik, oba po 400 km cestě z Tbilisi. Jsou asi 2 hodiny ráno. Otevírají motor, křižují se a během hodiny opravují elekřinu vozu, která je příčinou problémů. My je s díky lehce dojatí a těžce nalití vysíláme na zpáteční cestu, klobouk dole před nimi.
Nakonec se nevyspal nikdo, jelikož stěny pustily každé slovo…” Na gruzinskyj lid”, “Na družbu”, “Na družky”… zní nočním Ureki.
Žádné komentáře:
Okomentovat