“Barev dzez! Barev dzééz dzez dzez!” opakuje kdosi přání dobrého arménského dne u našeho stanu, čímž nás v 6 budí. Zbych mu s hlavou procpanou skrz vchodový vchod vysvětluje, že jsme čeští turisté a on ať spíme dál. Supr, díky. Na chvilku ještě vorážíme než nás vzdbudí stádo krav, promenující se kolem stanu.
Zjišťujeme, že se z Nivičky stala koule bahna. Po snídani balíme a jedeme tou samou bahenní lázní zpět. Na piknikovém místě u říčky, kde včera nešlo zastavit, páč byla povodeň, děláme přestávku za účelem vošplongi auta. Funkce jsou rozděleny následovně: Saša naplňuje flašky s vodou, stojíc po kolena v ledové řece (jediná má pantofle), Máka jí asistuje a nosí vodu – vodonoš, vše dokumentuje. Zbych čistí povrch auta dvěma kousky hadru, rozměrem připomínající malý kapesník a Kuri se jal rozřízlou petlahví rašplovat směs kravských hoven a bahna ze zástěrek (večer se ve stanu od Saši dozví, že to dělal zbytečně, ta si to ale myslet klidně může). Po půl hodině je Lada jakoby právě vyjela z myčky po programu pěna a leštění – vysoký lesk, tak jsme jí vyšperkovali. Teď už nás přes přechod Bavra jistě pustí. Půlhodinové administrativní martyrium – k odjezdu potřebujeme tři razítka od dvou celníků. V čekárně je naštěstí méně spocených řidičů, ovšem živě si vybarvujeme anabázi z příjezdu a je nám úzko. Na gruzínské straně celník č.1 kontroluje kufr, č. 2 pasy a č. 3 kufr a pasy… Trvalo to hodinu a jsme zase v Gruzii. Po chvíli stavíme u mostu, který je tvořen starým zkorodovaným železničním vagonem prostě položeným přes řeku. Po děravé podlaze přecházíme sem a tam, zejména Kuri si to dost podmanil. 
Kousek dál měníme plány a u pevnosti Khertvisi sjíždíme doleva do kaňonu řeky Kura. Rozhodli jsme se navštívit jeskynní město Vardzia, asi hlavní turistická atrakce regionu Samtskhe-Javakheti. Za 16 km zajížďku to sakra stálo. Nádherná cesta a pak zhruba kilometrový výšlap na skálu, kde se nachází cca 160 jeskynních obydlí z roku 1185, včetně tří kapli, vytesaných do kamene. Žádný sbíječky, normálně ručně. Je obligátně 12:15, strašný, hrozný vedro a my máme a cestu jen zbytek Borjomi minerálky, smíchaný s jelením lojem z našich rtů, co se téměř vaří v petce. Je to tu krásný, chodíme bez triček (teda aspoň kluci), páč se to fakt nedá. Top je úzká asi 100 m chodba, vedoucí strmě dolů a ústící u kaple, zážitek vskutku šitý na míru klaustrofobikům.
Naší další zastávkou na cestě jsou lázně Borjomi, nic extra, ale asi hezčí prostředí než Jermuk. Kolonádu a vlastně ani nic ostatního jsme nenašli, pokud to tedy nebyla za mostem, lemovaná vzrostlými stromy, plná obchůdků a restaurací J Dáváme konečně zase starý dobrý chinkali, kuřecí maso, salát a chleba a k tomu pivo Natakhtari za 15 káblí. Máka píše pohledy a Kuri deník, potom se vrací pro auto na parkoviště, cca kilometr, páč jsou všichni líní jít zpět. Řízení se ujímá Saša. Zanedlouho stavíme u řeky, kde se parádně vošplongi šamponem.
Poté nás cesta zavede do serpentin plných kamiónů, kde Saša prokazuje své finské kořeny – normální Juha Kankunnen v sukních. Všichni včetně policajtů, za kterýma jedeme, předjíždění bez skrupulí na plnou do zatáčky a vytváří na dvouproudé silníci střední předjížděcí pruh. Jedeme krásnou cestou, okolo který se peče maso a vine řeka. Míříme do Tchiatury, o které jsme se dozvěděli v Objektivu na ČT. Další neplánovaný výlet. Dnes už ale nestíháme, zakufrováváme na plácku mezi stromy a rozbíjíme stan. Trochu nás vyleká Volha, stavící na nedaleké cestě. Týpek se ptá odkud jsme, jestli z Ukrajiny. Z toho ho vyvedeme a on s klidem odjíždí. Ve stanu pak lokáme zbytky výborného arménského vína, a také vzorek z granátového jabrka. Pár vtipů a spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat