 |
| Čiaturské lanovky |
Ráno nás budí troubení Volhy, která nás včera míjela. Asi pozdrav, v 6 to podrží. Vstáváme nějak před sedmou a razíme do Čiatury. Tam zjišťumeme, že lanovky jezdí až od 8, kupujeme chleba a spolu s broskvema ho snídáme v parku nedaleko hlavní stanice, odkud se lanovky větví na tři strany – tři kopce. Jedna je mimo provoz. Výjezd je příjemný a rychlý, žádný děs, který jsme čekali. Tam a zpět to trvalo 8 minut a stálo 4 Kč každýho. Úkol č. jedna je splněn.
Jedeme do Kutaisi, druhého největšího města Gruzie. Po chvilkovém bloudění náhodně nacházíme zapadlou uličku, která nás zavádí ke katedrále Bagrat, zapsané v UNESCu. Bohužel prochází rekonstrukcí, a tak tu není nic k vidění. Cestu ke 5 km vzdálenému komplexu monastýrů Gelati už nacházíme bez problémů. Je to taky UNESCO, ale nic extra. V Kutaisi ještě holky posílají pohledy, který zejména Saša napsala místními klikyháky, které si vyhledala v průvodci. Poštu není lehké najít, přestože máme detailní plán města, který Kuri vysomroval v infocentru. A opět je pravé poledne, pekelný vedro. Ptáme se desetkrát a nacházíme za hodinu.
 |
| Bagrat po sezóně |
Vydáváme se do Zugdidi a odsud do Mestie. Zbycho bravurně přitahuje Ladičku šílenou 150 km cestou do centra Svanetie, asi nejhezčí oblasti Gruzie. Silnice je ve fázi betonování, a tak jedeme asi 5 hodin. Cestou se koupeme vedle silnice pod vodopádem. Potkáváme frajera s frajerkou na kole a naprosto nechápeme, jak můžou tímto terénem jet. Navíc se všude děsně práší. Vrchol cesty přichází cca 40 km před cílem. V zatáčce stojí kolona aut, Zbych je bez skrupulí předjíždí, za zatáčkou zjišťujeme o co jde. Je tu prudký kopec, který se odbagrovává, provoz jedním směrem, auta musí vyjet na jeden zátah, jakmile se zastaví, už to dál nejde, couvá se dolů a auto je odstaveno a čeká až mu dělnící dají druhou šanci. Na tu naší čekáme cca 20 minut, ještěže jsme všechny předjeli
J Podotýkám, že kolem silnice je prudký sráz, o svodidlech nemůže být řeč. Před náma jede marshrutka a těsne za ní se svalí kus skály z narušené stráně nad cestou. Skála se pořád trochu sype a my jdeme na řadu. Krve by se v nás nedořezal ani vyškolený řezník, nikdo ani slovo. Dáváme 4x4, vyjedeme to na jedničku. Je důležitý se plynule rozjet, rozjezd je do zatáčky, což situaci komplikuje.
Zbych hned zkraje trefuje nějakej obří šutr, kterej nás dost zbrzdí a tak celou 20metrovou cestu táhneme asi 5 km v hodině. No, bejt to o 2 metry delší, tak tam jsme ještě teď. Uf. Žebravý voko nám na zbytek cesty zajišťuje přísun adrenalinu a konečně v Mestii tankujeme na jediné benzině v oblasti. Následuje hledání ubytování, což se jeví jako dost zoufalá záležitost. Už se stmívá, stavíme u školy kousek od centra a rozhlížíme se. Hned za plotem rozhlehlé zahrady stojí mladík s rukou v gypsu, kterýho Kuri volá a domlouvá se s ním na nocování. Prostě není čas na hrdinství a stavíme ho před hotovou věc, postavíme si stan u něj na zahradě, místa má habaděj
J Je dost hodnej a nechce ani nic zaplatit. Na scénu přichází i jeho brácha se zlomenou nohou a my myslíme, že jsme se nastěhovali do lazaretu. Jako úplatu za vodu, parkovací místo a flek na stan na dvě noci jim typicky cpeme Bechera. Oceňují a nabízejí i sprchu, jo! Když přihodí ještě záchod, EVROPSKEJ, jsme v sedmém nebi. Snaží se mluvit anglicky a říkají něco, co by se dalo volně přeložit jako: “Kdyby cokoliv potřebovali, řekli mně!” “If you need anything, told me!”
 |
| Cesta štrýtu |
 |
| Klasický vošplongi |
Vaříme gulášový těstoviny, který kluci ještě několikrát dolejvají vodou. K pití chceme nejdřív bílý pak červený. Čili Zbych otevírá nejdřív červený, zapíná lhací režim a povidá, že to udělal schválně, na košt. Spánek narušuje svým vytím akorát pes Jackie, pojmenovaný po Jackiem Chanovi.
Jedeme do Kutaisi, druhého největšího města Gruzie. Po chvilkovém bloudění náhodně nacházíme zapadlou uličku, která nás zavádí ke katedrále Bagrat, zapsané v UNESCu. Bohužel prochází rekonstrukcí, a tak tu není nic k vidění. Cestu ke 5 km vzdálenému komplexu monastýrů Gelati už nacházíme bez problémů. Je to taky UNESCO, ale nic extra. V Kutaisi ještě holky posílají pohledy, který zejména Saša napsala místními klikyháky, které si vyhledala v průvodci. Poštu není lehké najít, přestože máme detailní plán města, který Kuri vysomroval v infocentru. A opět je pravé poledne, pekelný vedro. Ptáme se desetkrát a nacházíme za hodinu.
Zbych hned zkraje trefuje nějakej obří šutr, kterej nás dost zbrzdí a tak celou 20metrovou cestu táhneme asi 5 km v hodině. No, bejt to o 2 metry delší, tak tam jsme ještě teď. Uf. Žebravý voko nám na zbytek cesty zajišťuje přísun adrenalinu a konečně v Mestii tankujeme na jediné benzině v oblasti. Následuje hledání ubytování, což se jeví jako dost zoufalá záležitost. Už se stmívá, stavíme u školy kousek od centra a rozhlížíme se. Hned za plotem rozhlehlé zahrady stojí mladík s rukou v gypsu, kterýho Kuri volá a domlouvá se s ním na nocování. Prostě není čas na hrdinství a stavíme ho před hotovou věc, postavíme si stan u něj na zahradě, místa má habaděj J Je dost hodnej a nechce ani nic zaplatit. Na scénu přichází i jeho brácha se zlomenou nohou a my myslíme, že jsme se nastěhovali do lazaretu. Jako úplatu za vodu, parkovací místo a flek na stan na dvě noci jim typicky cpeme Bechera. Oceňují a nabízejí i sprchu, jo! Když přihodí ještě záchod, EVROPSKEJ, jsme v sedmém nebi. Snaží se mluvit anglicky a říkají něco, co by se dalo volně přeložit jako: “Kdyby cokoliv potřebovali, řekli mně!” “If you need anything, told me!”
Žádné komentáře:
Okomentovat